Název

Expedice Malá Fatra 29.3-2.4.2017

Popis

Na sklonku zimy nás napadlo opět přejít Malou Fatru. Nápad vznikl v Milštejnově hlavě a tak sestavil plán trasy. Jediný, kdo se k nám přidal, byl Bloud, lomnický to chlapík, který toho dodnes (ne)lituje.

1.den
Do Staré Paky jsme přijeli ze třech směrů – já od Trutnova, Milan od Liberce, Bloudě od Boleslavi a vydali jsme se čtvrtým směrem, tedy na Pardubice. Hned v Pace mě překvapila lahev s vodou, kterou držel vysmátý lomničák v ruce. Vzápětí mi vysvětlil, že má v batohu litr rumu, ale ve skle, takže koupil ještě petku s vodou, aby měl ten rum kam přelít. Uklidnil mě, hodí se do naší party… Na cestu jsme záměrně vyrazili trochu dřív, abychom měli v Pardubkách čas zajít na pivko, ono se pak ve vlaku lépe spí. O půlnoci už naše těla odvážel lůžkový expres směr Slovensko.

2.den
Po čtyřech hodinách spánku vystupujeme v Žilině, kde nám čekání na autobus zkrátil nonstop bar. V půl sedmé ráno nás bus vyložil ve Štefanové. Sice ještě v ranním oparu, ale přesto nás už zdravily vrcholky Fatry. Na dnešek náčelník naplánoval aklimatizační kolečko, prej abychom se trochu protáhli a rozcvičili na zítřejší výstup do hor. Bylo to krásné, nikde ani noha. Za celý den jsme potkali, a to doslova, více mloků než lidí. Prošli jsme si Jánošíkovy Diery a vyšlápli, tedy spíše vyšplhali, na Malý Rozsutec. Během dne se dělalo čím dál tepleji a předpověď počasí nám slibovala krásný, azurově modrý, víkend. Po zdolání Rozsutce jsme se občerstvili v Kolibě a v podvečer jsme sotva doklopýtali zpět do Štefanové. Málo spánku a Milštejnovo aklimatizační kolečko udělalo své. V podstatě nás hned první den vyřídil na zbytek výpravy. Ubytko jsme měli domluvené na chatě Vo Vyhnanej, kde nám hned po příchodu udělali večeři, dali Bažanta (pivo) a zároveň nám oznámili, že restauraci zavírají, jelikož je mezisezona a jsme tady naprosto jediní turisti. Koupili jsme si tedy ještě pár lahváčů na pokoj. Na kluky padla krize. Vzpomněl jsem si na Bedyho poučku, že tělu je v těchto případech potřeba okamžitě dodat cukr. Kluci sice remcali, ale nakonec se mnou šli do jediné otevřené hospody v obci. Je jasný, že tu nebudeme cumlat kostky cukru, tak jsem poručil tři pivka a HLAVNĚ tři borovičky. Výsledek se dostavil vzápětí. Kdyby v deset večer nezavírali, tak tam cukrujeme asi ještě dneska.

3.den
Dneska nás to čeká… Nejsme žádný slaboši, abychom se na hřebeny nechali vyvést lanovkou, ale poctivě si to vybojujeme pěšky. Nakonec to nebylo tak strašný. Hned po snídani jsme vyrazili na chatu Na Grúni. Šlo se krásně, v březnu pouze v tričku a kolem poledne jsme si už dávali pivko na zmíněné chatě. Od chaty se šlo přímo po sjezdovce a to už bylo horší. Ale vrcholová prémie a výhledy do kraje, to za to stálo. Na hřebenech bylo sucho, bláto, voda, sníh a místy i hodně sněhu. Na chatu Pod Chlebom jsme dorazili za soumraku a příjemně vyšťavení. Uzená tlačenka k večeři nebyla ta pravá volba, ale nutno ocenit, že i zde měli pleškovou Plzeň.

4. den
Opět jsme se probudili do letního dne, ačkoliv byl všude okolo sníh. Na terásce před chatou se sedělo tak krásně, že se nám dnes snídaně protáhla až do oběda, ale to je tradice, která se musí 1x za expedici dodržet. O to víc jsme se potrestali při náročném přesunu na další chatu. Během odpoledne bylo nutno přejít 11km dlouhý hřeben v dost náročném terénu. V podvečer náčelník rozhodl, že si cestu zkrátíme ze sedla Vráta traverzem po žluté značce. To bylo asi nejblbější rozhodnutí za celou expedici, teda krom té dnešní snídaně… V lavinovém svahu jsme se bořili po pás ve sněhu, mnohdy i hloub. Nakonec jsme žlutou značku ztratili úplně. Nezbylo tedy, než se vrátit zpět do sedla. Z posledních sil jsem se tam vyškrábal a toto zdržení nás stálo cenné dvě hodiny. Slunce už zapadá. Nyní nás čeká přejít dost ostrý vrch Suchý a pak teprve začneme klesat k chatě. Během pár minut se setmělo úplně. Vezmu si čelovku a lezu dál. Když se daří, tak se daří – došly mi baterky a nevidím ani na krok. Milan už je tak o půl hodky napřed a Blouděho nikde nevidím. Zavolat mu nemůžu, protože frajeři na sebe tel. čísla nepotřebujou a na všem potřebném se domlouvají na baru. Tak jsem po paměti začal šmátrat v batohu a hledat náhradní baterky. Ruka šmátralka ovšem v batohu nechtěně otevřela krém, který rovnou vytekl. Balancuju na hraně Sucháče, fučí vítr a už je docela kosa. Nevidím ani na batoh, ale mám v něm ruku, celou mastnou od krému. Snažím se ji očistit o přemrzlý sníh, což není úplně příjemný pocit. Nakonec jsem baterky našel, ale vyměnit je poslepu v čelovce nebyla úplná hračka. Ale povedlo se. Konečně světlo, ale docela jsem promrznul. Nandám batoh, udělám pár kroků a upadl mi popruh u návleku. To už jsem odmítl řešit, noze jsem oznámil, že prostě bude mokro a šel jsem dál. Potkal jsem čekajícího Blouda a společně jsme ve 21.30 dorazili na chatu Pod Suchým. Zatopeno v kamnech, plzínka, borovička… Nějaká turistka si k nám dokonce přisedla a začala nás obdivovat, že jsme to celé dali pěšky v tomhle terénu a dokonce za tmy. Snažil jsem se tvářit jako hrdina, ale únava byla silnější.

5.den
Budíček už v 7h, abychom stihli polední vlak. Celou noc vrzala palanda, takže každé mé otočení vzbudilo celou chatu. Navíc jsem měl nějaké horečnaté stavy, zřejmě úpal, takže noc nic moc. Ale snídaně to plně vynahradila. Smažená vajíčka na slanince dodala sílu, borovička energii a Plzeň chuť do dalšího života. Dlouhé klesání dolů do Strečna. Cestou jsme se zastavili na Starém hradě, který se hrdě tyčí nad řekou jako pán. Svatý Jiří je sice ještě daleko, ale hadům to evidentně nevadí a už se vyhřívají na jarním sluníčku. Do Strečna jsme přišli s předstihem, takže jsme ještě stihli zrelaxovat v hospůdce u řeky, která byla již v 11h dopoledne totálně narvaná. Takhle se má trávit nedělní dopoledne. Skoro se nám ani nechtělo jít na vlak. Jídelní vůz čekal snad jenom na nás. Vynikající svíčková a točená Plzeň, cestování vlakem je prostě rozkoš. Domů jsme dorazili v neděli posledním vlakem a v pondělí zpátky do reality, škoda, bylo to krásné.

Kategorie a štítky

Nastavení