Název

Expedice Nízké Tatry 3.-7.4.2019

Popis

Přesně si pamatuju, jak mě ve škole paní učitelka neustále upozorňovala, že věta nesmí začínat „Když…“. Takže nyní začnu tímto slůvkem pro jistotu celé povídání o naší poslední expedici…
Když jsme na podzim putovali po Jizerkách, tak se Milštejn zmínil, že na konci zimy plánuje přechod Nízkých Tater, funící pan Oválný suše poznamenal, že pokud zhubne pod 90 kg, tak pojede taky. V té době ovšem vážil úctyhodných 105 kg. Navíc se při poslední expedici ve Vysokých Tatrách zařekl, že ho už v životě nedostaneme vejš než je Sněžka, takže jsme s ním už prostě počítali pouze na vandry kolem Kolína a Plzně :-). Kdo by to byl řekl, že náš Bedy dokáže, ve svých skoro šedesáti letech, dodržet a zároveň porušit vše co řekl…
Je středa 3. dubna, vlahý jarní podvečer na roztockém nádraží a pan bývalý Oválný si hrdě otevírá první pivko. Rozhodl se totiž, že svých 86 kg živé váhy zkusí vlastní silou vynést výš než 1602 m/n/m (váženo po ránu, v nahatém stavu – hrozná představa, bez batohu a po vykonání všech potřeb, které vůbec vykonat jdou). V Pardubicích jsme ještě zašli na pár tankových Plzínek a pak už nás noční expres dovezl až na vysněné a malebné Slovensko.
Mrazivé ráno nás přivítalo ve stanici Poprad-Tatry, kde jsme ve 4:50 vystoupili z vlaku. Tma jak v pytli, ale Bedy objevil na nedalekém autobusáku trafiku, kde prodávali dvě velké Borovičky za jedno éčko, jasný, nenechal jsem ho v tom. Za hodku nám jel bus a kolem sedmé ranní definitivně opouštíme civilizaci v osadě Čertovica. Nyní už půjdeme pouze po svých a to rovnou po sjezdovce směrem nahoru. S každým nastoupaným metrem přibývalo sněhu, zesiloval vítr a houstla mračna. Potkali jsme i čerstvé stopy medvěda, už se zřejmě probouzejí, po zimě jsou vyhublí jako Ovál a tak jen doufáme, že si najdou jinou snídani. U cedule „Rovienky 1602m“ se ptám Bedyho, jestli pokračuje nebo se vrátí, ale statečně potáhl ze své startky a šel bořivým tempem dál a dál. Kolem druhé odpolední jsme konečně dorazili na Štefánikovu chatu, kde máme na dnešní noc domluvené spaní. Zatopeno v krbu, teplý kotlíkový guláš a samozřejmě nemohl chybět bylinkový čaj a borovička s horcom. Takhle dobrý čaj si dáte jen na Slovenských horských chatách, kdo tam někdy byl, tak ví, o čem mluvím… Chatár nás upozornil, že jim zamrzla voda, takže sprcha nehrozila, tož jsme museli provádět desinfekci zevnitř…
Probudili jsme se do krásného dne, sluníčko, modrá obloha a tak jsme hned po snídani nandali mačky či sněžnice a začali stoupat na Ďumbier. Původní plán byl krapet jiný, ale pan Hedvábný uznal moje námitky a zkušenosti starého horského vlka (na horách ho mám pravidelně) a domluvili jsme si nocleh na chatě i na dnešní noc. Bez batohů se nám šlo mnohem líp a panorámata, která nám slovenská příroda dnešního dne ukázala, se jen těžko popisují. Na celém hřebeni jsme, krom pár kamzíků, nepotkali živáčka. Žilo to až na Chopku, kam vede lanovka, ale díky tomu tam byl alespoň otevřený bufet. Když (tím slůvkem se prostě dobře začíná) jsme se vraceli na chatu, takž už se stmívalo, respektive se spíš pěkně zatahovalo, ale to nám (díky mně) mohlo být jedno. Dnešní večer jsme už nebyli na chatě sami, což se dalo v pátek asi čekat. Při kartách a při borovičce to nějak rychle uteklo a je tady další ráno.
Počasí se změnilo o 100%, venku hustě sněžilo a přes noc napadlo tak 20 čísel. Zvolili jsme ústupovou variantu a nejkratší cestou jsme sešli do osady Trangoška. Odsud nás odvezl autobus až do Brezna, kde jsme v sídlištní pivnici strávili odpoledne čekáním na noční vlak. Uteklo to, ale stálo to za to. Bedy nám dokázal, že ještě rozhodně není čundrácký důchodce, Milštejn tradičně oznámil, že s náma už nikam víckrát nepojede, páč mu furt měníme jeho plány, Drdle si dal předsevzetí, že už nebude spoléhat na chatu se sprchou a před odjezdem se doma omyje :-), no a já, já jdu naplánovat květnový vandr, který má zatím pracovní název „Z Kryštofova údolí na Kokořín“.

Kategorie a štítky

Nastavení