Název

Expedice Rumunsko - Retezat 28.9.-4.10.2014

Popis

Letošní turistická sezona vyvrcholila dlouho plánovanou expedicí do rumunských Karpat. Role náčelníka se tentokrát jako vždy ujal Milštejn a váhajícího Láďu přesvědčil tvrzením, že se jedná v podstatě o oválné kopečky, nic náročného a navíc budeme chodit „nalehko“, jelikož v základním táboře postavíme stany a odsud budeme vyrážet na jednotlivé výpravy.

1.DEN
Nedělní ráno začalo hned zprudka, jelikož jsem zaspal a ujel nám vlak. Ve Staré Pace jsme ho ovšem dohonili a výprava mohla být zahájena. V Pardubicích jsme nasedli do rychlíku Berlín – Budapešť a kilometry rychle ubíhaly. Dlouhou chvíli jsme si krátili hraním karet a návštěvami jídelního vozu. Pan Oválný ( tedy Láďa) si pochvaloval, jaká je to pohodička. Rychlý přestup v Pešti a už frčíme nočním expresem do našich vysněných hor. Noc byla hrozná. Přeplněný vlak, pár pokusů o spánek vsedě jsem vzdal a v půl třetí ráno vystupujeme ve stanici Simeria. Začínáme si uvědomovat, že vůbec nikomu a ničemu tady nerozumíme. Všichni okolo nás chroupají křupky, nebo jakési brambůrky a chodí po nádraží sem a tam. V pět ráno nastupujeme do místní lokálky, která nás za hodinu vykopne v cílové stanici…

2.DEN
Kde to jsme, co to je? Tma jako v pytli. Z vlaku jsme vystoupili přímo do metrových kopřiv, bude to tu asi divočina. Ohaba De Sub Piatra – zde začíná naše dovolená snů. Procházíme vesničkou, kde na každém dvorku štěká asi 10 psů. Domorodci jdou na pastvu každý se svou kravkou, což u nás známe už jen z černobílých filmů. Kousek nás popovezl místní dopravce, který jezdí celý den nahoru a dolů se svoji dodávkou a ptá se pocestných, jestli nechtějí za pár Lei svést. Silnička pomalu stoupá a ze tmy se začínají pomalu vynořovat hory. Láďa chválí, že Milhaus nekecal, že to jsou opravdu spíše jen kopečky. U mě se začíná projevovat spánkový deficit spojený s lehkou kocovinou. Dvě noci jsem téměř nespal a nyní usínám za chůze. Poslední podhorská osada mi zachránila život. Krátký spánek na batohu a pak fazolová polívčička a pivko na terásce před penzionem, co víc si přát, nádhera. Opouštíme poslední civilizaci a vstupujeme do národního parku RETEZAT. Horské říčky, vodopády, husté lesy a my touto nádhernou krajinou stoupáme do hor. V podvečer naše těla dorazila do osady Cabana Pietrele 1480 m.n.m.. Uprostřed ničeho najednou funguje hospůdka. Krom jednoho blázna, který vypadal jako Ježíš, tady sice nikdo není, ale paní nám prodala plechovkové pivko, které jsme si skutečně vychutnali. Našli jsme krásné tábořiště, postavili stany, udělali ohýnek Láďa byl jako v sedmém nebi, neb si připadal jako na vandrování po Kokořínsku. Uvařil si konzervu, otevřel pivko, sedl si k ohýnku, zapálil cigaretu a pak si všiml, jak zapadající slunko ozařuje okolní horské štíty. Trochu se mu z toho zamlžily brýle, ale náčelník ho uklidnil, že půjdeme jinudy. Tak šup do stanů, únava nás přemohla…

3.DEN
Probudili jsme se do dalšího slunečného dne. Se špunty v uších jsem se dokonce i trochu vyspal. Azurová obloha nechala vyniknout horským masivům v dáli. Během snídaně nám uschnuly stany, můžeme tedy vyrazit na další cestu. Pomalu opouštíme pásmo lesů a začínají kosodřeviny. Nyní už je jasné i Ladikovi, že prostě jdeme do hor. Obídek si dáváme u horského plesa, do kterého vlezl jediný náčelník, jelikož se z nás nejvíce potí. Když vylezl z vody, tak jsem si uvědomil, že našim průvodcem je ošklivá chlupatá ženská. No nic, batohy na záda, teď nás čeká stoupání do sedla Saua Retezat. V půlce kopce Láďa konečně pochopil, že tyhle hory jsou ještě vyšší než Roháče v Tatrách, ale zatnul zuby a s mírným zpožděním za námi lezl nahoru. Milštejn se snažil zlehčovat situaci tvrzením, že ten sníh je dobrej jako chladič, když si ho přiložíš na obličej, což Láďu moc neuklidňovalo. V pozdním odpoledni jsme konečně stanuli na vrcholu Retezat 2485 m.n.m. Úžasná panorámata nám byla odměnou za tvrdý výstup. Pravda, toho sněhu tu mnoho nebylo, v podstatě se držel pouze na severních svazích. Náčelník se pokusil vyprovokovat koulovanou, ale neuspěl. Hodina pokročila, než se stmí musíme sejít do Láďou vytouženého základního tábora, což je ještě pěkná štreka. Chajdu u horského jezera pod horou Bucura jsme našli už téměř za tmy. Teplá večeře nám dodala nových sil a dokonce jsme se rozdělili i s žebrajícím lišákem. Jooo, tady ještě dávají lišky dobrou noc. Po krátké poradě bylo rozhodnuto, že přespíme v boudě spolu se třemi Rumuny. Venku foukal od vody dost ledový vítr a tak se boudička hodila. S náčelníkem jsem ve spacáku ještě asi dvě hodiny probíral, jakým stylem zítra oznámíme Bedymu, že prostě základní tábor se nekoná, že jdeme s plnou bagáží dál. Během hovoru jsme si stále podávali lahvinku nějaké norské pálenky a tak ani nevím, jak jsme se nakonec dohodli.

4.DEN
Hrozná noc v boudě, kterej debil to vymyslel ? Jak nám mohlo bejt ve stanu, tady se člověk furt budil a převaloval, hrůza. Naštěstí nás probudil další krásný den, a když vylezlo sluníčko ze za kopců, tak se i příjemně oteplilo. Vydatná snídaně dodala náčelníkovi sílu, aby oznámil Láďovi, že prostě tady batohy nechat nemůžeme a musíme jít dál. Uklidnil ho ovšem tím, že dnes bude odpočinkový den, že budeme jen traverzovat pod hřebenem a odpoledne už budeme u dalšího plesa. Dobrá, jdeme na to. Dneska slunce pálilo obzvláště prudce. Cesta vedla po velkých balvanech stále výš a výš. To by jeden neřekl, jak to značení neodpovídá mapě, povídal náčelník, když ho chtěl Láďa na jednom z vrcholků zabít. Ale podle mapy jsme skutečně měli jít pod hřebínkem, to se musím náčelníka zastat. Láďa jen z posledních sil zabručel, že zabije i mě a jestli si jako myslíme, že nás v noci neslyšel, jak se na něj domlouváme, tak že se hodně pleteme. Nekonečné nadávání jsem musel vždy ukončit dávkou sušeného masa, neb to jediné na pana Oválného zabíralo. Odpoledne jsme konečně sešli k plesu Zanoaga 1997 m.n.m., což by měla být perla tohoto pohoří. Počasí se nám začalo kazit a tak se docela hodila bouda na břehu jezera. Po večeři jsme na sebe oblékli všechno, co jsme měli, sedli jsme na zápraží, vařili grog a mastili karban. Krásný večer to byl. A kdyby nám nedošla kořalka, tak tam sedíme ještě teďka.

5.DEN
V noci mi myšák snědl chleba a náčelníkovi rýži. To se stává, horší je, že jsme neprozřetelně vypili všechnu kořalku a nemáme se ráno ani čím ohřát. Ano, dnešní ráno už nebylo slunečné. Fučel vítr, byla mlha a poměrně kosa. Měníme plán a budeme scházet dolů, večer bychom mohli narazit na civilizaci. To bylo asi to nejhezčí, co Láďa za posledních pár dnů slyšel. Cesta dolů byla pozvolná a klidná. Kdyby mi nespadl stan do potoka, tak bychom mohli říct, že jsme celý Retezat přešli „suchou nohou“. K večeru jsme dorazili do podhorské osady Gura Zlata. Po delší době se panu Oválnému podařilo dobouchat do jediné místní hospody, kde nás majitel nakonec hostil až do nočních hodin. Venku začalo pršet a tak jsme s chutí přivítali možnost noclehu s teplou sprchou. Na pokoji praskalo dřevo v kachlových kamnech a nám pomalu docházelo, že expedice končí…

6.DEN
Ráno jsme batohy naházely na korbu Dacie a pan domácí nás odvezl až na nádraží. Cesta byla dobrá, jídelní vůz zapřažen, karty šustily v rukách a Láďa byl konečně zase spokojen. V Pešti na nádraží proběhla výborná večeře, v nočním expresu jsem se pohádal s náčelníkem, což je naprosto přirozený jev na konci vandru.

7.DEN
Příšerné probuzení na pardubickém nádraží v půl třetí ráno. Tady teď musíme do pěti tvrdnout, hrozný. Nádražní halu jsem dokolečka obešel asi 120x. Ráno v sedm konečně vystupujeme v Roztokách a náčelník se musí ještě několik hodin kroutit ve vlaku až do Jablonce, což mu přeju, páč byl na mě ve vlaku moc ošklivej. Láďa nám oznámil, že to bylo naposledy, co s náma jel do hor a myslel to evidentně víc než vážně. Nicméně celkové zhodnocení této akce je naprosto na jedničku. Vyšlo nám počasí, užila se sranda, ale i námaha. A tak to musí být, kdyby totiž člověk nepoznal námahu, tak si pak nedokáže vážit blbého odpočinku na batohu a krajíce chleba s paštikou. Prostě za rok jedeme zas !!!

Kategorie a štítky

Nastavení