Název

Velký vandr Berounka 1.-6.7.2020

Popis

Konečně je tady středa 1. července a my odjíždíme na dlouho očekávaný velký vandr. Jako již tradičně jede pouze malá parta, jelikož ostatní se zřejmě bojí následků. Po dlouhé jarní karanténě je ostatně velice pravděpodobné, že si budeme chtít vše vynahradit. No a kde jinde začít, než v Plzni. Objednal jsem na dvě noci chatku v kempu u Boleveckého rybníka. Ovšem z vlaku jsme vystoupili v centru, abychom rovnou okusili to nejlepší tankové pivko na světě. A že to v nejstarší plzeňské pivnici U Salzmannů umí sakra dobře načepovat. V podvečer jsme dorazili do kempu a ještě stihli otestovat místní hospůdku, taky lahoda.

Ráno snídaně v kiosku, kde už byla pro znalce nachlazená plešková záchrana a pak hurá zpátky do města. Exkurzi v historickém podzemí a prohlídku pivovaru jsme v mezičase okrašlovali pivkem Na Parkánu, Na Spilce či v Tank baru. Smutný byl pohled na město bez turistů a poloprázdné restaurace, ale taková je bohužel doba a buďme rádi, že je vůbec otevřeno. K večeru už Bobeš nevydržel naše tempo (myšleno tempo exkurzí…) a odešel napřed do kempu. My jsme s Oválem ještě zakotvili u oblíbených Salzmannů a „domů“ se vrátili až hodně za tmy. Byla to nádhera nesmírná - ráj pro naše pivní pudy a balzám pro mlsné huby. Budeme se sem muset ještě někdy vrátit.

Po návštěvě snídaňového kiosku jsme vrátili chatičku a vydali se k Berounce, kde byla domluvena zápůjčka lodí. Čeká nás třídenní asi 70 km dlouhá plavba po řece, která byla ve vodáckém slangu „jako olej“. Pouze jeden jez nás s Bedym krapet překvapil, ačkoliv jsme se na něj na břehu ve stánku dlouze připravovali, tak byl natolik zákeřný, že nás z vody musel vytahovat starý mořský vlk Bobeš, za asistence asi 30 přihlížejících a tleskajících lidí (dětí). Alespoň byla sranda. Přenocovali jsme v totálně narvaném tábořišti Kobylka, kde si doslova skoro nebylo kam lehnout, ale občerstvení fungovalo znamenitě.

Po luxusní snídani v místním hotelu, kam jsme se fikaně vetřeli, následovala pěší vycházka na krásný hrad Libštejn, který se vyvyšuje na skalním útesu nad řekou. Ve vesničce pod hradem jsme ještě stihli lahvové pivko v konzumu a pak se odměnili lahodným obídkem v nedaleké restauraci. Všechno hezké někdy končí, takže zpátky do lodí. Fotky z plavby samozřejmě nemám, takže si ani nepamatuju, kolik bylo cestou vodáckých občerstvoven, ale zodpovědně mohu prohlásit, že jsme nevynechali ani jednu. Na přespání bylo zvoleno tábořiště U Mloka, páč tady byla největší hospoda.

Poslední den naší plavby byl nejkratší, pančto bylo domluveno, že na Zvíkovci vrátíme plavidla. Mimochodem, když jsme v roce 2016 šli Berounku pěšky od Prahy, tak jsme putování zakončili také na Zvíkovci. Ovšem tentokrát jsme sem připluli z druhé strany, ale stav našich těl byl dost podobný. Asi po dvou hodinách jsme se skoro všichni ve zdejším restauračním zařízení dočkali oběda. Chuť to sice žádnou nemělo, ale to byla slabá útěcha pro pohublého Ovála, který jídlo nedostal vůbec. V tu chvíli bych žádnému hospodskému nepřál tohoto zákazníka a tak jsem radši hodil batoh na záda a vyrazil po žluté turistické. Pozdě odpoledne se uprostřed lesů objevila oáza – Machův mlýn. Osada, úplně mimo civilizaci, kde je koupaliště, dětský tábor a hlavně hospůdka. V tu chvíli bych vypil třeba Ostravar, ale tady měli nachlazenou lahvovou Plzínku. Těžko popsat tu slast, když jsem do sebe hrnul první loky. Asi hodinu po mě dorazili i kluci. Mezitím jsem domluvil, že nás tu za kilčo nechají přespat, můžeme použít sprchy a ráno dostaneme snídani. Pln očekávání jsem to oznámil kamarádům, ale evidentně podvyživený Bedy měl v tu chvíli mysl pouze na jídlo, dokonce i Plzeň odmítl!!! Jenže co čert nechtěl, v tu dobu šel kuchař zrovna vydávat jídlo dětem z tábora a Bedymu řekli, že nyní bohužel nic nedostane. Myslel jsem si, že ho znám docela dobře, ale medvěd po zimním spánku by hlady zuřil méně. Snažil jsem se to zlehčit hláškou o převlečené žízni, ale nezabralo to. Malinko mu spravil náladu nakládaný hermelín (a pár becherovek), nicméně do své „Oválné“ kůže se vrátil až ráno po vydatné snídani.

Dobře najedení jsme pokračovali na hrad Krakovec, jenž je nejen znám jako poslední působiště Mistra Jana Husa po prohlášení za kacíře a vypuzení z Prahy, ale také zde udatný rytíř Brtník z Brtníku vychovával svoji dcerku Leontýnku, čímž (pro znalé věci) začíná i končí album fotek z tohoto vandru. Počasí nám přestalo přát a přesun do obce Čistá již proběhl v dešti. Zde jsme v útulné hospůdce počkali na vlak. Původně měl být vandr delší, ale jednomyslně jsme dospěli ke shodě, že to bylo sice kratší, ale za to dostatečně výživné a náročné. Navíc zase brzy někam vyrazíme… (kdybychom onehdá tušili, jak hluboce se mýlíme, možná bychom ještě pár dnů pokračovali).

Kategorie a štítky

Nastavení