Název

Velký vandr Kašperské hory 2.-9.7.2014

Popis

Na tradiční velký letní vandr jsme vyrazili ve středu 2.července v 7 hodin ráno středoevropského času. Nádraží v Roztokách u Jilemnice tak mohlo spatřit tři lázeňské šviháky, kteří jedou vstříc dobrodružství. Ve složení JÁ, jakožto vedoucí zájezdu, pan Oválný - Bedy a dále pomocný učitel ve výslužbě - pan Drdle.
Den první: Cesta vlakem trvala úmorných 7 hodin, ale ochlazování oraganismu chlazenou Plzní fungovalo skvěle. Na náměstí do Kašperských hor nás dovezl autobus v pozdně odpoledních hodinách. Taktak jsme stihli prohlídku muzea Šumavy, kde nám místní strážkyně umrlčích prken dávaly každou minutu najevo, jak je zdržujeme od pití kávy a tak jsme tuto galerii šumavské historie raději opustili. Když chceš dobře poradit, tak se zeptej domorodce. Ani tady nás tato zkušenost nezklamala. Výbornou Plzeň mají údajně v hotelu, ale že tam stojí 55kč nám zapomněli dodat... Nicméně vše nám vynahradila hospůdka White Kiky, která se sice jmenuje jako debil, ale plzeň byla stejně dobrá jako zdejší kuchyně. Noc jsme strávili v lese u řeky, krásně pod širáčkem.
Den druhý: Svěží ranní probudzení pod azuro modrou oblohou, která nám vydrží téměř až do konce vandru. Dopoledne jsme strávili na úžasné Zlatokopecké stezce a krom jednoho zranění, kdy si pan Oválný v jedné štole natrhl kus lebky, se nic vážného nestalo, ale zážitek to byl parádní. Obídek v naší oblíbené krčmě z večera a vzhůru na hrad Kašperk. Nejvýše položený královský hrad v Čechách nechal v roce 1356 vystavět sám Karel IV, aby byla pod dohledem kupecká stezka do Pasova. Po hradních prostorách nás provedla vskutku nádherná průvodkyně, takže si z prohlídky této památky pamatujeme všichni dohromady asi tak 10%. Chlazené lahvové v kiosku u hradní brány nám opět ochladilo naše hlavy a tak jsme mohli jít na protější Pustý hrádek, který plnil funkci předsunuté strážní hlásky Kašperského hradu. Odtud už nám zbývaly pouze 3 km na rozhlednu Sedlo, která se tyčí uprostřed mohutného keltského hradiště ve výčce 900 m.n.m. Bedy nemohl pochopit, proč nikdo neudělá rozhlednu v údolí, ale nakonec dosáhl vrcholu i on. Odměnou nám byly krásné rozhledy a romantický pohled na hrad Kašperk při západu slunce. Ještě před setměním jsme nanosili větve na oheň a pak už buřtíky v batohu neměli šanci na další život. V konzumu jsem odpoledne koupil extra pálivou hořčici s feferony, takže tři pivka do nás zahučely jako po másle. Trocha kořaličky před spaním a šup na rozhlednu. Veškerý prostor pod rozhlednou totiž okupovali mravenci, takže na nás zbylo pouze spaní na rozhledně. Bylo to ovšem all inklusive, jelikož jsme každý měl svoje patro. Já si vybral to nejvyšší, abych mohl ráno fotit východ slunka. Můj pečlivě nařízený budík probudil všechny, krom mě...
Den třetí: Ráno jsme opět seběhli dolů na hrad, schladili hrdlo lahvovým a pokračovali směr Rejštejn. Podél Otavy jsme klesali do údolí, občas navštívili nějakou tu hospůdku, vykoupali jsme se v řece a kilometry nám krásně utíkaly. V podvěčer nás přivítal kemp v Aníně, kde hrála kapela Dubáci a tak jsme spolu s nimi zapěli pár starých hitů od táboráků. Spát jsme šli do lesa za kemp. Dřív, než si pan pomocný učitel stihl všimnout, že začíná pršet, tak usnul. Vzali jsme ho tedy pod náš přístřech z plachet, ale děsně nám nadával, že ho budíme...
Den čtvrtý: Ráno už byla obloha opět vymetená, posnídali jsme míchaná vajíčka a malinovku a vyrazili směr Sušice. Obídek proběhl v příměstském sportovním parku, kde jsme na louce krásně usnuli. Ale bylo to dobře, jelikož nás čekalo asi největší převýšení této expedice - tajemná hora Svatobor. Pan Zakulacený tam vylezl už doslova z posledních sil, ale pak uznal, že můj plán je dokonalost sama. Chata pod rozhlednou totiž nabízí tak skvělé kulinářské zážitky, že se to jentak nevidí. Navíc zde točí výbornou Plzénku, kterou nám před zavíračkou nabrali i do PET lahví. Na právě nadcházející noc jsem se dlouho těšil a mé očekávání ještě podpořilo krásné letní počasí. Na hraně kopce jsme seděli dlouho do noci a kochali se pohledy dolů do údolí. Pomocný učitel nám k tomu přeříkal báseň a panu Karlu a Buškovi z Velhartic... Až do rána jen nebe nad hlavou.
Den pátý: Safra, noc byla krátká, neb ostré ranní slunko si na naše těla posvítilo hned od svého východu. Ze začátku pomohlo vylést ze spacáku, při čemž jsem si připadal jako řízek ve friťáku, který vylezl z trojobalu, domnívajíce se, že bude menší vedro. Ale jakmile už na našich tělech nevydržely ani sedět mouchy, museli jsme prostě vstát. Nejparnější den právě začíná. Pohledy ze Svatoborské rozhledny byly fascinující, stejně tak jako snídaňooběd v chatě pod rozhlednou. Ale jednou se holt vyrazit na štreku musí, takže jdeme. Úmorné vedro asi donutilo všechny majitele hospod mezi Svatoborem a Velharticemi, aby zavřeli a jeli na koupák. Naše partička si navíc zapomněla doplnit vodu a nepřál bych nikomu tu žízeň, jakou jsem zažil já. Malinko nás svlažil třešňový sad, ale vydrželo to jen asi půl hodiny. Na hrad Velhartice jsem dolezl jako posolený slimák. Domácí zázvorová limonáda v hradní krčmě a následně 2x točený Bernard mi dodal znovu sil, abych přežil prohlídku tohoto krásného hradu. V podvečer naše vyprahlá těla dokonale svlažil rybník a nebyl jediný důvod, proč nejít do místní hospůdky Kovárna. A jak asi každý čundrák ví, tak když nevíš kam, tak jistý bivak je vždy na místním hřišti.
Den šestý: Hned po ránu nás opouští pan Drdle, což je konkrétně pro mě důvod k velkolepé oslavě, neboť za těch pár dnů mě obral v kartách o několik stovek. Na svých tělech už začínáme pociťovat stopy únavy a tak volíme zmírnění tempa a ve Velharticích nastupujeme na autobus. V Sušici na náměstí zvažujeme (samozřejmě u pivka), že na Rabí musíme stihnout dojít pěšky do večera, což se také povedlo, ale né dnes... Podél řeky se šlo pěkně, ale ti vodáci, to je hrozné, oni všude mají nějaký kempy a v nich nějaký kiosky. V jednom takovém jsme se zasekli a nakonec jsme byli rádi. Večer začalo pěkně lejt a chatička v kempu nám byla velice přijemnou změnou. Parta mladých vodáků (a vodaček) hrála až do noci na kytárky a tak ani nevadilo, že prší.
Den sedmý: Řeky i rybníky jsou úžasné pro očistu našich těl, ale taková ranní sprcha v kempu má taky něco do sebe. Po snídani jsme pokračovali podél řeky na hrad Rabí. Občas nám cestu přerušil prudký déšť, ale jak jsem již říkal, vodáckých kiosků je všude mraky, tak jsme se vždy stihli schovat. Na největší hradní zříceninu v našem království jsme dorazili na poslední chvíli, ale prohlídku jsme ještě stihli. Bohužel pžeháňky se změnili ve vytrvalý déšť a co čert nechtěl, všechny kempy dole u řeky byly plné, volných chatiček nemaje. Trochu jsme u toho zmokli a tak jsme se vrátili na náměstí do hospody a zvolili vyčkávací taktiku. Plzeň a rum nám dělali společnost. Déšť nepřestával. V televizi dávali Vinetoua, pak Homolkovi a pak..., zavírá se hospoda. Bedimírek naštěstí vygoogloval nějaký penzion kousek od hospody a majitel nám dokonce dovezl klíče, paráda, jsme zachráněni. Někdo možná bude namítat, že to není ani trochu čundrácké, ale nám to ani trochu nevadí :-).
Den osmý: Sotva ráno vstane, hnedka oheň v peci plane, taková je dcera má. A nejenom Marfuška, ale i pan Oválný mi donesl snídani dřív, než jsem se probudil. Jenže mě bylo tak blbě, že ji celou musel sníst sám, ani neprotestoval... Tak nám to končí, Ladiku, povídám mu, když jsem vylezl na penzionu ze sprchy. Koukám na opálené tělo pana Převislého a všimám si, že nohy má úpně bílé. Chvíli mi to dalo, ale pak mi docvaklo, že nohy Láďa kryje před sluníčkem pod pracně vybudovaným převisem. Jdeme na bus a pak na vlak. Dva lahváče na cestu, víc nemá cenu, stejně budeme ve vlaku chrápat. V 17 hodin vystupujeme z vlaku, opět doma. 110km v nohách a nepočítaně zážitků v hlavě. Díky kluci, bylo to fajn. Tak zase v srpnu...

Kategorie a štítky

Nastavení