Náš tip

Proměňte svá alba ve fotoknihu!
Ideální jako dárek nebo jen tak na památku.
Levně, rychle, jednoduše.

Filtr Zrušit filtr
Podzimní vandry bývají ty nejlepší, ale letos to už vypadalo, že se z časových důvodů nepojede nikam. Jenže jednou takhle v pátek jsme se sešli u táboráku, abychom společně zapili, že Milštejn už jede čtvrtý gumy. No a jak si tak sedíme u ohýnku a popíjíme, tak padlo rozhodnutí, že v pondělí ráno jedeme na pár dní do Jizerek. Pravda, s pivkem v ruce a rumem v žaludku se to plánuje líp než druhý den ráno… No, nakonec se Bobeš z práce neurval a Milhaus dorazil až v pondělí večer, ale jinak vše klaplo podle plánu a zařadil bych tento výlet mezi nejkrásnější vandry posledních let.
V pondělí 15. Října jsme se ještě za tmy sešli na roztockém nádraží. Bedy nařídil batohy naplnit Plzní, jelikož jedeme v totální mimosezonu a ještě začátkem týdne, takže bude všude všechno zavřený, to je přeci jasný. Ve Starém Městě pod Smrkem, kde jsme vystoupili z vlaku, nás hned pár kiláčků za městem čekala první hospůdka, kterou teda nečekal fakt nikdo. Na kraji lesa na nás vykouklo útulné posezení, které mělo otevřeno v pondělí v 10 ráno a příjemná servírečka nám ohřála polívku a měla i lahvovou Plzeň. To jsme pěkně posnídali. Čas letí a před námi, či spíše nad námi, je hora Smrk. Pan pomocný učitel ve výslužbě, řečený též Drdle (mimochodem tohle přízvisko jsem mu před drahně lety přidělil já) si musel na pomoc vzít berličku z klacku vyrobenou, jelikož to už také není žádný mladík, ale spíše fotbalista ve výslužbě, což mu zkušený Bedy věštil již před lety. Krásnou přírodou stoupáme výš a výš a pod námi se začínají rozprostírat úžasná panorámata. Lehce po poledni dobýváme nejvyšší vrchol tohoto pohoří. Pleškové z batohu přišlo vhod, ale ukrutná vichřice nás nenechala dlouho vysedávat. Odpoledne nás čekalo ještě pár skalních vyhlídek a pak už jsme podél potůčku slezli až do Hejnic, kde na nás čekal čerstvý čtyřicátník. V sedm večer jsme konečně otevřeli dveře hospody a dali si kus žvance a pivo. V nohách 30km a v hlavě spousta krásných zážitků. Kolem půlnoci jsme už chrněli nad městem u lesíka. Byla krásná a teplá letní noc.
Ráno jsme vstali ještě před východem slunce, čeká nás dlouhý pochod. Připadám si jako nejmladší z celé party, konečně. Není mi nic a mám sbaleno jako první. Bedna si ošetřuje do krve rozedřená třísla, bývalý fotbalista do sebe láduje dvojitou dávku brufenu a Milštejn je starej sám o sobě, tím jsem vlastně začínal tento elaborát. V ranním oparu se vysoko nad námi z mlhy vynořuje Frýdlantské cimbuří, skalní hřeben, který je naším dnešním cílem. Kolem vodopádu Černého potoka stoupáme a stoupáme, chvílema spíš lezeme, ale nakonec tam dolezeme. Vítr je stále dost silný, ale rozhledy do kraje jsou úchvatné. Vůbec jsem netušil, že mají Jizerky takhle krásné vrcholy a skály. Přes polední kameny pokračujeme dál po hřebínku a kocháme se podzimní přírodou a hlavně neuvěřitelným počasím. V druhé půlce října, tisíc metrů nad mořem a my se potíme v tričku a kraťasech. Odpoledne nám přišla vhod restaurace na Smědavě, gulášek a nějaké to pivko. Během poobědního karbanu jsme zaslechli servírku, kterážto povídala, že večer na Jizerce hraje živá muzika. Bylo nám do divný, takhle při úterku, ale šli jsme tam. Když jsme přicházeli k naší staré známé Pešákovně, tak si zrovna nějaký muzikantík vybaloval z auta kytaru. Dali jsme se do řeči, a ačkoliv se jednalo o soukromou akci, tak nás dovnitř pustili a opět jsme tu strávili krásný večer, stejně jako před lety. Z kamen vonělo dřevo a moc příjemný pan domácí nám nosil jednu Plzeň za druhou, tedy když zrovna nehrál na basu. Dovolil nám přespat hned za chatou a ráno nám ještě slíbil snídani.
Tak dnes tedy rozhodně teplá noc nebyla. Jizerka je zimou vyhlášená, takže nás ranní přímrazek ani nepřekvapil, dalo se to vydržet, zvláště když hned po probuzení stačilo dojít zpátky do hospůdky na míchaná vajíčka, čajíček a rumíček. To by se Bobešoj líbilo. Po snídani už špacírujeme k Protržené přehradě, jejíž tragédie se odehrála před více než sto lety. Světe div se, tady, uprostřed divočiny je kiosek, který je v mimosezoně sice bez obsluhy, ale přesto si tu můžete zakoupit veškeré občerstvení a peníze hodit do pokladničky, která není ani přidělaná a dokonce je i volně otevíratelná, aby si mohl unavený pocestný rozměnit peníze. Dobrý kraj, dobří lidé. Se skoro 70ti km v nohách slejzáme do Josefova Dolu, kde si dáváme jen rychlé pivko a polívku v bufetu u nádraží a pak už nás vláček veze domů. Letos nás čeká už jen vánoční vandřík do Drhlen a na únor Milča plánuje expedici na běžkách do Orlických hor, na což Ovál i Drdle odpověděli, že pokud nebude sníh, tak pojedou. To je partička…
Zobrazit celý popisZobrazit kratší popis
Vloni nám na květnovém vandru sněžilo, letos jsme se pro změnu smažili na slunci. Ani jedno není úplně ideální, ale tohle byla asi ta lepší verze. Když už nic jiného, tak byla alespoň stálá potřeba doplňovat tekutiny…
1.den
Do Davle nás dovezl vláček již za tmy, jelikož v Praze jsme se krapet zasekli v restauraci Na staré poště. Bivak přímo nad soutokem Sázavy a Vltavy byl poslední, co jsme tento den našli.

2.den
Krásné místečko na spaní, v podstatě jediná rovina v okolí, ale ty baráky všude okolo… No večer vidět nebyly. Na ranní potřebu jsem musel jít kilometr daleko. Dnes nás čeká krásná Posázavská stezka, lemovaná stovkami srubů, chatiček a původních trampských osad. Občas nějaká ta hospůdka nebo kiosek, ale žádný velký zdržování, máme toho ještě hodně před sebou. Stavili jsme se též v zavřeném Vojenském muzeu v Lešanech, kde pan Oválný údajně trávil svoji vojenskou službu, ale nikdo si tu na něj už nepamatoval. Ani ty nejstarší exponáty. Večerní posezení v krčmě ve Zbořeném Kostelci bylo příjemné a spánek v prázdném vodáckém kempu jakbysmet.

3.den
Jelikož jsme všichni staří zkušení vodáci, tak hned po ránu následoval rychlý pěší přesun do Týnce, kde jsme si zapůjčili lodě a celou včerejší trasu – zpět až do Pikovic - jsme si dali ještě jednou na loďkách. Nádhera. A abychom tu nádheru viděli fakt ze všech možných pohledů, tak jsme se večer do Týnce vrátili Posázavským Pacifikem. Vodácký kemp se během dne slušně naplnil, takže rychlá sprcha a odchod někam do hospůdky, tedy spíše do vinárny, páč kloudná krčma zde nebyla. Bobeš to nesl těžce, ale Ovál mu to patřičně vysvětlil.

4.den
Do rána byla docela kosa, Bobíno tvrdil, že měl na spacáku jinovatku (což je blbost), ale nechtěl jsem mu kazit zážitek. Snídaně u kiosku a hurá na zdejší hrad. No hrad, zbyla tu jen věž a kaple a celkem jako nic moc. Následoval přesun zpět do Zbořeného Kostelce, kde jsme včera nestihli navštívit zříceninu stejnojmenného hradu a taky ve zdejší krčmě docela dobře vaří a navíc čepují Plzeň. Večerní procházka do Nespeků, karban v místním hostinci a bivak na hřišti neb jinde to prostě nešlo.

5.den
Ráno bylo potřeba na sluníčku osušit spacáky promáčené od rosy a pak už se šlapalo do Čerčan na snídani. Hospoda u nádraží se stala osudná bývalému kamarádovi Drdlemu, kterýžto, při pohledu na jízdní řád, dostal divné cukání v podbřišku a uvědomil si, že si našel děvče a padl na něj stesk. Dopil pivo, utekl na vlak a odjel domů. Opustit partu kamarádů a připravit se o vyvrcholení celého vandru, to může udělat jen… jen… No Ovál by to prostě v životě neudělal. No nic, jdeme dál podél Sázavy a už se nemůžeme dočkat, až večer dorazíme Na Marjánku. Cestou jsme navštívili krásný hrad Zlenice, vykoupali se v jednom kempu, potkali Dádu, kterej je prostě všude, a pak už přišla Marjána !!! Nejlepší Plzeň na světě, dokonalý jídlo a k tomu hrozně pohodová obsluha. Kdo tu nikdy nebyl, tak to nikdy nepochopí. Těžko popisovat, nutno zažít.

6.den
Ještě ležím ve spacáku, ale kamarád Bedy už mi přinesl vychlazenou pleškovou Plzínku, rohlík a paštiku. Tím končí tato poezie. Bylo to krásné, ale je potřeba si na to zase jít vydělat. Vlak nám odjíždí v půl desáté a cestou ještě něco u karet vypijeme. Za celý vandr nám ani nekáplo, našmajdali jsme 80km a dalších 16km ujeli na loďkách, takže úkol splněn a za dva měsíce nás čeká Hanácko.
Zobrazit celý popisZobrazit kratší popis
Co napsat…? Prostě klasika, jako každý rok. Druhý svátek vánoční odjezd na vandr, kterému by se asi vůbec nemělo říkat vandr. Počet vypitých piv několikanásobně převyšuje nachozené kilometry. Ale je to tradice a jiné to s námi stejně už nebude.
Z Mnichova Hradiště, kde jsme vystoupili z vláčku, směřovaly naše kroky po červené značce na Valečov. Následně jsme dobrovolně zvolili delší trasu, což pan Oválný do dnes nechápe, ale odkejval to. Nocleh byl domluvený ve znovuotevřeném penzionu Na krásné vyhlídce, kde jsme sice utratili dohromady asi 10is., ale pochybuju, že nás tam personál ještě někdy pustí. Půlnoční výstup na vrchol Mužský bych zde nerad komentoval… Snídaně se tradičně protáhla až do oběda a pak už následoval sestup nejkratší cestou do Březiny na vlak. Restauraci pod Hrady v obci Olšina, kterážto nám (ne)plánovaně překřížila trasu, můžeme vřele doporučit. Na vlak jsme doslova doběhli v poslední minutě, ale to už se po kraji rozlila tma.
Pro letošek je dovandrováno, ale na příští rok máme spoustu plánů, už aby tady bylo jaro :-).
Zobrazit celý popisZobrazit kratší popis
Na závěr sezony, tedy koncem září, jezdíme zpravidla do hor. Ani letos to nemělo být jinak, neb jsme naplánovali týdenní přechod Krušných hor. Pár dnů před odjezdem mi Bedy oznámil, že jeho brácha, řečený Vražda, si zlomil nohu, má rozkopanej celej barák a vandr tedy padá. Bedy jede na brigádu do Králík. Jezdí nás čím dál míň, s tím už jsem se smířil, ale že zůstanu úplně sám, to mě nikdy nenapadlo. Vymyslel jsem tedy náhradní plán – nechám Bedimíra pár dnů makat a pak za ním přijedu…

V pondělí 25. září jsem odpoledne sedl na vlak a vyrazil směr Orlické hory. Pět hodin sám ve vlaku, pravda, nic moc zážitek, ale vzal jsem si na cestu pár lahváčů a tak se to nechalo vydržet. Již za tmy si mě můj oválný kamarád vyzvedl na nádraží ve svém rodném městečku a naše společné kroky vedly rovnou do hospody U Cikána. Přespali jsme u Vraždy, sice na staveništi, ale v posteli.

Ráno rychlá snídaně, pak kontrola, jestli tady Láďa vůbec něco dělal a už pádíme na autobus, který nás vyvezl na Dolní Moravu (660 mnm). Tato podhorská víska se během pár let změnila v neuvěřitelné turistické centrum, plné hotelů, sjezdovek a dalších atrakcí včetně blázince, kterému říkají Stezka v oblacích. Dopolední deštík jsme přečkali v restauraci Na rozcestí a pak jsme se vydali na vrch Klepáč (1.143 m). Trochu jsme se zapotili, ale odpoledne jsme slavnostně vstanuli pod rozhlednou, která sice vypadala, jako by ji postavila parta vožralejch myslivců, ale měla svoje kouzlo. Celá ze dřeva a hlavně nebyla ověnčená vlajkama EU a podepřená pokřivenejma dotacema. Vrcholová pleška z Plzně nám bodla, ale pokud se chceme do tmy dostat dolů, tak už musíme jít. Mimochodem Klepáč je zajímavý také tím, že se jedná o tzv. „trojmořský vrch“. Jsou zde 3 prameny a z každého je zanedlouho potok, pak řeka a ta se vlévá pokaždé do jiného moře. Večer nás čekala sice nádherná restaurace Terezka, ale k jídlu dělali jenom pizzu, kterou pan Oválný prostě nežere. Naposled jsme ji spolu měli na vandru v roce 2010. Ovál nejdříve trucoval, ale pak prohlásil, že jednou za 10 let se to sežrat asi nechá, načež jsme si objednali napůl tu největší pizzu, co jsem v životě viděl. Nevešla se nám ani na stůl a samozřejmě jsme ji ani nebyli schopní sežrat, takže nám zbytek zabalili do batohu. V noci nás ještě čekal asi 5km dlouhý pochod na kouzelné místo Pod vodopády, kde byl kdysi Bar na žluté. Tedy přístřech a vedle v říčce nachlazené pivko, limo a peníze se dávaly do kasičky na stromě. Tak to už neexistuje, nicméně zde vybudovali nádherný altán s krbem. To byla oáza pro dvě znavená těla. Od řeky šel sice chlad, mlha padala, ale my si zatopili a bylo nám krásně.

Zřejmě si budu muset pořídit nový spacák, do rána mě několikrát probudila zima a probrala mě až teplá polívčička, kterou uvařil můj zálesácký kamarád. Mlha nad říčkou se začíná zvedat a první paprsky slunka už lákají na další pochod. Dnes nás čeká výstup na naši třetí nejvyšší horu, na Králický Sněžník (1.424 m). S těžkými batohy to nebyla úplná hračka, ale dvě hodiny po poledni jsme hrdinně stáli na vrcholu (…a jak nám nyní přišla vhod ta nedojedená pizza). Cestou jsme se osvěžili u pramene Moravy, která vytéká ze skály kousek pod Sněžníkem a svým tokem rozděluje krajinu na Čechy a Moravu. Zajímavý pohled. Příroda zde už je ovšem připravená na zimu, která asi přijde co nevidět, čemuž nasvědčoval i ledový vichr. Po hřebeni jsme pokračovali dál po modré. Přešli jsme rašeliniště, mrtvý les, linii řopíků a v podvečer jsme slezli k chatě Slaměnka, kde nás čekala teplá polívčička a zasloužené pivko. Dolů jsme sice zbaběle sjeli lanovkou, ale máme toho za sebou poměrně dost, tak proč si dělat násilí. Večer jsme opět poseděli v Terezce a jako bivak nám posloužil les nad Dolní Moravou.

Doprčic, ten spacák asi fakt budu muset pořídit novej. Pod širákem už to v tomto počasí není žádný zážitek. Ale vydržel jsem. Dnes jsme si museli přivstat, abychom stihli autobus, který nás odveze zpátky do Králík. Na tamější čerpací stanici jsme posnídali kávu, párek v rohlíku a pivo. Vláček nás pak odvezl až domů. Bylo to krátké, ale krásné. Za celé září bylo jen pár hezkých podzimních dnů a my jsme se do nich přesně strefili. Paráda, tak zase příště…
Zobrazit celý popisZobrazit kratší popis
Sázava, všech vandráků ráj, a já tam nikdy nebyl. Po několika letech se mi podařilo ukecat Bedyho a v pátek 30.června jsme vyrazili na náš zatím nejdelší vandr…

1.den
Naše putování započalo v Lipnici nad Sázavou, která nás naprosto uchvátila. Odpolední prohlídku hradu, v jehož kapli byli vysvěceni první husitští kněží, jsme zakončili posezením v restauraci U České koruny, kterou vlastní stále potomci Jaroslava Haška. Večer nás zlákal hudební festiválek, konající se na hradním nádvoří. Nečekal jsem, že ve svém věku ještě objevím kapelu, která by mne nadchla, ale hudba a texty skupiny Folk team, to je prostě paráda. Krásný večer to byl. V noci trochu sprchlo a tak nám přišlo velice vhod opuštěné podium pod hradem, které jen smutně připomíná zašlou slávu festivalů Rocková Lipnice, kam jsme kdysi rádi jezdili.

2.den
Hned po ránu nás přivítalo muzeum Jaroslava Haška, které se nachází, spolu s jeho pomníkem, kousek od Lipnického hradu. Byl to bohém každým coulem, škoda jen, že zemřel již ve 39 letech, ale i tak toho stihl poměrně hodně. Po obědě už se značně oteplilo a obchůzka zatopený lomů, které jsou všude v okolí Lipnice, nám zabrala vlastně celé odpoledne. Vzhledem k mrakům, které k večeru zatemnili oblohu, jsme se rozhodli ještě jednu noc strávit v tomto malebném městečku. Ve společnosti party Švejkologů to byl opět krásný večer. V hospodě si k nám dokonce přisedl chlapík z Norska, který tak toužil, aby si mohl přečíst Švejka v originále, že se kvůli tomu naučil česky.

3.den
Na našem známém podiu už se cítíme jako doma v obýváčku a kam jinam bychom měli zajít na snídani, než do České koruny. Zde už nás vítají jako staré známé bratry a přisedl si k nám dokonce i vnuk Jaroslava Haška. Richard je starší chlapík, ze kterého doslova srší optimismus a dobrá nálada. V hospodě sedí od rána do večera, no jakoby vypadl z oka Švejkovi. Vyprávěl nám spoustu zajímavých věcí o svém dědovi, který se v tomto hostinci kdysi objevil, a když mu šenkýř nabídl nocleh, tak odvětil, že se mu splnil sen – „budu bydlet v hospodě“. Což se také stalo a napsal zde druhý, třetí a čtvrtý díl Švejka. Lipnice se mu zalíbila natolik, že si nakonec koupil domek pod hradem, kde je nyní již zmíněné muzeum. Dalo by se tu sedět, popíjet Plzínku a poslouchat tato vyprávění ještě třeba týden, ale je neděle a odpoledne má do Světlé nad Sázavou přijet Bobeš, takže jsme se museli rozloučit a pešky jsme se vydali za dalším dobrodružstvím. Bobíno dorazil přesně podle plánu a tak nic nebránilo tomu, aby nás Posázavský Pacifik posunul do Smrčné, odkud jsme špacírovali až do kempu Stvořidla. Večer si k nám přisedl maník s kytarou a zpívalo se až dlouho do noci.

4.den
Bivak v lese nad řekou byl pohodlný a můžeme tedy, hned po snídani v kempu, pokračovat dál podél Sázavy. Sluneční zátoka, kde kdysi tábořil Jaroslav Foglar se svojí družinou, je nyní tak komerčně profláknuté místo, že tam ani nemělo cenu chodit. Náladu nám spravila až pečená kachnička v Ledči. Kdo zná tu pochutinu, tak ví, že plavat musí, takže jsme nepohrdli nějakou tou Plzničkou po dobrém jídle. Bedy, neboli pan Oválný, o sobě sice tvrdí, že má rád oválné a oblé tvary, ale kopec, který nás čekal nad Ledčí, ten by prý raději obešel. Nicméně i v poledním žáru se to dalo překonat a pak už nás červená značka vedla zpátky k Sázavě do obce Chřenovice. Zde jsme přistoupili opět do vláčku, ve kterém už čekal pan Drdle a parta byla konečně kompletní. Tedy, bylo nás pět, kdysi, ale Milštejn dodržel slovo a už s námi nejezdí. Dáváme tomu ještě tak pár měsíců a pak nás přijde odprosit :-). Vlak nás vysadil v kempu Horka, kde místní hospoda v bývalém mlýně funguje jak má. Pivo by sice šlo natočit líp, ale stejně se po setmění dosti ochladilo a čajíky s rumíkem se u karet popíjejí také dobře.

5.den
Krásně se spalo pod širákem na břehu řeky. A stejně tak krásné ráno nás přivítalo do dalšího dne. Dnešek je naprosto historický mezník v mém životě, neb se ze starého námořníka stal i vodák. Ano, hned po snídani nám dal Bobeš potřebné školení, půjčili jsme si 2 kánoe a vydali se na 20km dlouhou plavbu až do Kácova. Všechny dva jezy jsme překonali bravůrně a troufám si říct, že jsem dobrý vodák. Vyhlášený Kácovský zázrak, tedy jejich slavné pivo, můžeme doporučit všem. Všem nepřátelům… Každému dle chuti, ale pitné to vážně není. Kácov celkově zklamal, inu jak to tak už bývá na vyhlášených místech. Pivo kácovské zcela nepitné, hospoda s Plzní na náměstí se má taky ještě hodně co učit a totálně narvaný kemp, kde již v devět večer pro jistotu zavřeli kiosek, aby náhodou nevydělali moc peněz, tak to už byla jen třešnička na dortu. Přespali jsme u plotu v zahrádkářské kolonii, páč to bylo jediné volné místo v okolí.

6.den
Ovšem jen pár km nad Kácovem je u lesa krásný areál Sporthotelu, kde jsme se konečně osvěžili čerstvou plzínkou a pak pokračovali dál až do Českého Šternberka (pravda, kousek nás popovezl vláček). Hrad je jistě výraznou dominantou tohoto městečka, ale restaurace Pod hradem je také úžasná. Navštívili jsme ji před prohlídkou hradu, kde už Ováloj automaticky kupujeme důchodcovskou vstupenku a u kasy se tomu vůbec nediví, a vrátili jsme se sem i po prohlídce. Lahodný Prazdroj, skvělá kuchyně a ta obsluha… až se nám pan Drdle skoro zamiloval. Starý pan Šternberk ze Šternberka, který ve svých 94 letech stále bydlí na hradě, tak ten do této hospody jistě také rád chodí. Ale nás už tlačí nejen čas, ale i bouřka, která se na nás valí a proto upalujeme na vlak, ze kterého vysedáme ve stanici Rataje nad Sázavou. Hned pod zastávkou je kemp a kiosek, takže není co řešit. Postupně se vystřídáme ve sprše a pak už v klidu sedíme, popíjíme a klábosíme. Sice bouří a blýská se, ale přístřech není kde postavit, tak to riskneme pod širákem u řeky.

7.den
V noci spadlo pár kapek, ale to spacák vydržel. Kolem sedící rybáři si dobírají Bedyho, že v 5 ráno pěkně chrupal. Po snídani se loučíme s kempem Na Břečkárně a jdeme si prohlédnout hrad a zámek v Ratajích. Vše bylo bohužel uzavřené, vybydlené a v podstatě zdevastované. Je to škoda, mohlo by to být obrovské turistické lákadlo. V Ledečku proběhl dobrý obídek a pak jsme pokračovali přes Talmberk až do Sázavy. Krásný a nový kemp v centru města byl pro spaní pod širákem naprosto nevhodný a tak po pár pivech následoval přesun do menšího kempu u jezu. Vzhledem k počasí nám jako bivak nakonec posloužil jakýsi altán u řeky.

8.den
Co dál? Konec se už blíží, každou chvíli sprchne a je nám jasné, že do Davle, jak bylo původně v plánu, to prostě nedáme. Zazní návrh popojet vlakem a užít si ještě spodní Sázavu, tedy to nejhezčí co tu je. Já koukám do mapy a pár kiláčků po červené vidím Hospodu Na Marjánce. Nevím proč, ale něco mi to říká, nějak to mám spojený s Třema sestrama a ty by rozhodně o špatném podniku nemluvili. Bereme bágly a jdeme tam. Hospoda zvenčí pravda nic moc, ale komplet obložená lidma, jak uvnitř, tak venku. Sedáme k volnému stolu u baru a říkáme si, jak to asi ty holky stíhají. Bylo to až neuvěřitelné, ale měly v tom prostě systém, který sice nešel pochopit, ale fungoval. Seděl tu i kytarák od Sester, takže můj šestý smysl se nepletl. Kuchyně byla prvotřídní, ale pivo, pivo bylo nejlepší na celé Sázavě. Asi nemusím dodávat, že to nebyl Kácov. Oběd se nám krapet protáhl, ale hned po večeři nás vláček převezl do kempu v Choceradech. Krásné odpoledne vystřídal poněkud smutný večer. Je konec, ráno jedeme domů, dáváme sprchu, bereme na sebe poslední čisté prádlo, pijeme Bechera, páč další soukromý pivovar již neriskujeme, hrajeme karty a mlčíme. Konce jsou vždy divné, ale už nyní plánujeme, jak příští rok dáme druhou část Sázavy, takže se je stále na co těšit.

9.den
V den odjezdu pan Oválný vždy nemůže dospat. Časného probuzení využil k hledání konzumu a již kolem 7h ranní mi vedle mé polomrtvé hlavy pokládá ledově studenou plešku plzně, paštiku a housky. Díky brachu! Vlak nám odjíždí v 9:27 a v podstatě celou cestu mastíme karban. Únava dělá své a nutno dodat, že i ostřílený námořník a vodák se někdy těší domů…
Zobrazit celý popisZobrazit kratší popis
Každý vandr plánujeme s několikaměsíčním předstihem a není tedy možné změnit datum na poslední chvíli. Prostě jezdíme v každém počasí, ačkoliv už v našem věku není důvod na zbytečné hrdinství, takže pokud počasí fakt nepřeje, tak rádi přespíme na penzionu či v chatce v kempu. Jinak tomu nebylo ani tentokráte…

1. den
V očekávání prodlouženého a hlavně krásného víkendu jsme opustili domovy již ve středu. Zatím pouze ve složení já a Ovál. Chcalo celou cestu a stejně tak i večer, když jsme ve Slatiňanech vystoupili z vlaku. Co čert nechtěl, tak asi kilák od nádraží byl motorest. Na čepu Plzeň, na jídeláku býčí žlázy a hned vedle penzion. Jen blázen by šel dál…

2. den
Pršet nepřestalo ani během snídaně, takže prostě jdeme. Zámecký park s huculákama, Švýcárna, Kočičí hrádek, jedna rozhledna, lahváč před konzumem, Rabštejn, druhá rozhledna, Monaco… Stále prší nebo alespoň mrholí. Může se nám někdo divit, že když jsme po 20km dorazili do Trpišova, kde byla vytopená hospůdka s domácí kuchyní a volným pokojíkem, že jsme zde složili svá provlhlá těla?

3. den
Z topení jsme sundali suché oblečení a po snídani vyrazili směr Žumberk. Pravda, přestalo pršet, což by se dalo i oslavovat, ale čerstvá sněhová nadílka také nebyla v plánu této výpravy. Kolem poledne jsme konečně spatřili hrad Žumberk, ale možná to za tu cestu ani nestálo. Hostinec pod hradem samozřejmě mimo provoz, tak pokračujeme přes Libáň na hrad Strádov. Pod hradem jsme potkali zbytek party, kluci za námi přijeli na víkend. Milštejn s sebou vzal i prvorozeného potomka, jehož hlavním slovním obratem je „tatí“ a počet vyslovení za hodinu by určitě mohl usilovat o nějaký rekord :-). Společně jsme pokračovali do Nasavrk, kde opět začalo vydatně pršet. Restaurace Loupežnická galérka byla asi to nejlepší, co jsme mohli najít. Úžasné prostředí, výborná kuchyně, lahodná Plzeň a nepřekonatelná ochota personálu. Byl to určitě nejhezčí večer z celého vandru, ačkoliv jsme ho, nyní již tradičně, strávili v krčmě a následně přespali o patro výše.

4. den
Hned po ránu nás naprosto okouzlilo přilehlé Muzeum zločinu. Venku se dokonce i oteplilo a po několika dnech jsme spatřili slunko. Naše další kroky vedli na rozhlednu Bojka, kde jsme chtěli původně spát. Následovalo keltské opidum, křižanovická vodní nádrž a podél Chrudimky jsme došli až do Hořelce, kde jsme vůbec nepohrdli restaurací Čtyřlístek u v.n. Seč II. K večeru se značně ochladilo a personál nám sdělil, že už nemají ani jeden volný pokoj, což přivítal hlavně Milštejn, který chtěl za každou cenu spát venku. Nakonec jsme si vypůjčili chatku a hrdinný otužilec byl první, kdo tam topil v krbu :-).

5. den
Po snídani jsme si s Bedimírem tradičně poručili pivko. To evidentně překvapilo personál, od kterého jsme zaslechli útržek rozhovoru, ve kterém se obávali, abychom opět nezačali kalit jako večer a vedoucí směny nařídila, aby nám už nenatočili další piva. Jak následně řekl Bedy: „…a my jsme je převezli, protože jsme si další pivo nedali…“. Naopak hned po ránu vyrážíme na krásný hrad Oheb, který se hrdě tyčí nad sečskou vodní plochou. Kolem přehrady pokračujeme přes Počátky až do Pekla u Kraskova, kde proběhl výtečný oběd. V pozdním odpoledni přicházíme do Třemošnice, což je vlastně cíl našeho putování. Lehká ponorka nás rozdělila na tři party. Milštejn a Tatí šli na hrad, Drdle s Bobínem hledat kloudnou hospodu a co je nečekané - já s Bedym sedíme na náměstí v začuzený restauraci, kde ovšem čepují lahodný Prazdroj. Večer se všichni sejdeme v krčmě pod hradem Lichnice. Spát jdeme na hrad, ale někteří ještě nemají dost a tak se vracejí dolů do města, kde se pálí čáry. Ve stánku objednávám dvě pivka. Pivo není, vzali jsme jen jeden sud. Dobře, dáme si kolu s rumem. Rum máme pouze kávový. OK, dejte mi to. Takovej hnus jsem ještě nepil, naštěstí jim to taky došlo. Jdu tedy objednat 2x bílé s colou. Došlo bílé víno, druhý drink bude s červeným. OK, Drdle to stejně nepozná, dejte mi to. K dalším pokusům již nedošlo neb stánek raději zavřeli. Jdu zpátky na hrad.

6. den
Konečně jsme použili spacáky. Ráno bylo chladné a hlavně větrné. Romantická noc na hradě Lichnice byla utnuta cca v 6 ráno, kdy se vzbudil Tatí a začal kolem našich spících těl pobíhat, občas si i kopnul. No, alespoň jsme si prohlídli hrad ještě před příchodem turistů a stihli jsme vlak v 10h. A je to za námi. Nyní nás čeká až velký vandr za dva měsíce. Sázava je další z našich cílů. Následující výpravy už budou bez Milštejna, který se po čtvrt století společného vandrování rozhodl, že půjde svojí cestou. Tak hodně zdaru, kamaráde.
Zobrazit celý popisZobrazit kratší popis
Na sklonku zimy nás napadlo opět přejít Malou Fatru. Nápad vznikl v Milštejnově hlavě a tak sestavil plán trasy. Jediný, kdo se k nám přidal, byl Bloud, lomnický to chlapík, který toho dodnes (ne)lituje.

1.den
Do Staré Paky jsme přijeli ze třech směrů – já od Trutnova, Milan od Liberce, Bloudě od Boleslavi a vydali jsme se čtvrtým směrem, tedy na Pardubice. Hned v Pace mě překvapila lahev s vodou, kterou držel vysmátý lomničák v ruce. Vzápětí mi vysvětlil, že má v batohu litr rumu, ale ve skle, takže koupil ještě petku s vodou, aby měl ten rum kam přelít. Uklidnil mě, hodí se do naší party… Na cestu jsme záměrně vyrazili trochu dřív, abychom měli v Pardubkách čas zajít na pivko, ono se pak ve vlaku lépe spí. O půlnoci už naše těla odvážel lůžkový expres směr Slovensko.

2.den
Po čtyřech hodinách spánku vystupujeme v Žilině, kde nám čekání na autobus zkrátil nonstop bar. V půl sedmé ráno nás bus vyložil ve Štefanové. Sice ještě v ranním oparu, ale přesto nás už zdravily vrcholky Fatry. Na dnešek náčelník naplánoval aklimatizační kolečko, prej abychom se trochu protáhli a rozcvičili na zítřejší výstup do hor. Bylo to krásné, nikde ani noha. Za celý den jsme potkali, a to doslova, více mloků než lidí. Prošli jsme si Jánošíkovy Diery a vyšlápli, tedy spíše vyšplhali, na Malý Rozsutec. Během dne se dělalo čím dál tepleji a předpověď počasí nám slibovala krásný, azurově modrý, víkend. Po zdolání Rozsutce jsme se občerstvili v Kolibě a v podvečer jsme sotva doklopýtali zpět do Štefanové. Málo spánku a Milštejnovo aklimatizační kolečko udělalo své. V podstatě nás hned první den vyřídil na zbytek výpravy. Ubytko jsme měli domluvené na chatě Vo Vyhnanej, kde nám hned po příchodu udělali večeři, dali Bažanta (pivo) a zároveň nám oznámili, že restauraci zavírají, jelikož je mezisezona a jsme tady naprosto jediní turisti. Koupili jsme si tedy ještě pár lahváčů na pokoj. Na kluky padla krize. Vzpomněl jsem si na Bedyho poučku, že tělu je v těchto případech potřeba okamžitě dodat cukr. Kluci sice remcali, ale nakonec se mnou šli do jediné otevřené hospody v obci. Je jasný, že tu nebudeme cumlat kostky cukru, tak jsem poručil tři pivka a HLAVNĚ tři borovičky. Výsledek se dostavil vzápětí. Kdyby v deset večer nezavírali, tak tam cukrujeme asi ještě dneska.

3.den
Dneska nás to čeká… Nejsme žádný slaboši, abychom se na hřebeny nechali vyvést lanovkou, ale poctivě si to vybojujeme pěšky. Nakonec to nebylo tak strašný. Hned po snídani jsme vyrazili na chatu Na Grúni. Šlo se krásně, v březnu pouze v tričku a kolem poledne jsme si už dávali pivko na zmíněné chatě. Od chaty se šlo přímo po sjezdovce a to už bylo horší. Ale vrcholová prémie a výhledy do kraje, to za to stálo. Na hřebenech bylo sucho, bláto, voda, sníh a místy i hodně sněhu. Na chatu Pod Chlebom jsme dorazili za soumraku a příjemně vyšťavení. Uzená tlačenka k večeři nebyla ta pravá volba, ale nutno ocenit, že i zde měli pleškovou Plzeň.

4. den
Opět jsme se probudili do letního dne, ačkoliv byl všude okolo sníh. Na terásce před chatou se sedělo tak krásně, že se nám dnes snídaně protáhla až do oběda, ale to je tradice, která se musí 1x za expedici dodržet. O to víc jsme se potrestali při náročném přesunu na další chatu. Během odpoledne bylo nutno přejít 11km dlouhý hřeben v dost náročném terénu. V podvečer náčelník rozhodl, že si cestu zkrátíme ze sedla Vráta traverzem po žluté značce. To bylo asi nejblbější rozhodnutí za celou expedici, teda krom té dnešní snídaně… V lavinovém svahu jsme se bořili po pás ve sněhu, mnohdy i hloub. Nakonec jsme žlutou značku ztratili úplně. Nezbylo tedy, než se vrátit zpět do sedla. Z posledních sil jsem se tam vyškrábal a toto zdržení nás stálo cenné dvě hodiny. Slunce už zapadá. Nyní nás čeká přejít dost ostrý vrch Suchý a pak teprve začneme klesat k chatě. Během pár minut se setmělo úplně. Vezmu si čelovku a lezu dál. Když se daří, tak se daří – došly mi baterky a nevidím ani na krok. Milan už je tak o půl hodky napřed a Blouděho nikde nevidím. Zavolat mu nemůžu, protože frajeři na sebe tel. čísla nepotřebujou a na všem potřebném se domlouvají na baru. Tak jsem po paměti začal šmátrat v batohu a hledat náhradní baterky. Ruka šmátralka ovšem v batohu nechtěně otevřela krém, který rovnou vytekl. Balancuju na hraně Sucháče, fučí vítr a už je docela kosa. Nevidím ani na batoh, ale mám v něm ruku, celou mastnou od krému. Snažím se ji očistit o přemrzlý sníh, což není úplně příjemný pocit. Nakonec jsem baterky našel, ale vyměnit je poslepu v čelovce nebyla úplná hračka. Ale povedlo se. Konečně světlo, ale docela jsem promrznul. Nandám batoh, udělám pár kroků a upadl mi popruh u návleku. To už jsem odmítl řešit, noze jsem oznámil, že prostě bude mokro a šel jsem dál. Potkal jsem čekajícího Blouda a společně jsme ve 21.30 dorazili na chatu Pod Suchým. Zatopeno v kamnech, plzínka, borovička… Nějaká turistka si k nám dokonce přisedla a začala nás obdivovat, že jsme to celé dali pěšky v tomhle terénu a dokonce za tmy. Snažil jsem se tvářit jako hrdina, ale únava byla silnější.

5.den
Budíček už v 7h, abychom stihli polední vlak. Celou noc vrzala palanda, takže každé mé otočení vzbudilo celou chatu. Navíc jsem měl nějaké horečnaté stavy, zřejmě úpal, takže noc nic moc. Ale snídaně to plně vynahradila. Smažená vajíčka na slanince dodala sílu, borovička energii a Plzeň chuť do dalšího života. Dlouhé klesání dolů do Strečna. Cestou jsme se zastavili na Starém hradě, který se hrdě tyčí nad řekou jako pán. Svatý Jiří je sice ještě daleko, ale hadům to evidentně nevadí a už se vyhřívají na jarním sluníčku. Do Strečna jsme přišli s předstihem, takže jsme ještě stihli zrelaxovat v hospůdce u řeky, která byla již v 11h dopoledne totálně narvaná. Takhle se má trávit nedělní dopoledne. Skoro se nám ani nechtělo jít na vlak. Jídelní vůz čekal snad jenom na nás. Vynikající svíčková a točená Plzeň, cestování vlakem je prostě rozkoš. Domů jsme dorazili v neděli posledním vlakem a v pondělí zpátky do reality, škoda, bylo to krásné.
Zobrazit celý popisZobrazit kratší popis
Letošní zimní expedice započala v Jakušicích, kde jsme v sobotu 28.ledna vystoupili z vlaku, stejně jako dalších asi 300 nadšenců. Drtivá většina národa se naštěstí vrhla na tratě směrem do Jizerských hor, pouze naše výprava se vydala k Harrachovu, abychom po 1km začali stoupat na hřeben Krkonoš. Čeká nás asi hodně srandy, jelikož pan Oválný již ve vlaku spočítal, že na běžkách nestál rovných 26 let. Počasí zatím nic moc, -10st, mlha a ledový vítr. Až v 1000 m.n.m. jsme konečně vylezli nad inverzi a teplota začala prudce stoupat. Nádherně modrá obloha, téměř kýčovité výhledy a stále brblající Bedy – to jsou tři konstanty, které nás budou doprovázet celý víkend. Nic, vůbec NIC se nezměnilo, běžky jsou stejně debilní jako tenkrát, hudroval si pod omrzlým knírem nejstarší účastník zájezdu. Spolu se západem slunce jsem dorazil na Voseckou boudu a rozhodl se před chatou počkat na kamarády, kteří v půlce cesty sundali lyže a rozhodli se jít pěšky. Zatím, co jsem se kochal bílým mořem pod sebou, ze kterého se vynořoval jako maják pouze vrchol Ještědu, připlazil se i Bobeš s Bedym a jedním dechem mi oznámili definitivní konec své běžkařské kariery. Pan Oválný ještě dodal: „čekal jsem, že budu mít zlomený lyže, hůlky, nohy, ruce…, ale já mám zlomený sebevědomí“. Nezaměnitelné halekání vedoucího zájezdu nás přivítalo na Vosecké boudě. Milštejn prostě trpí syndromem, že kdykoliv jedeme do hor, tak na něj alkohol působí vzrůstající rychlostí, přímo úměrnou se vzrůstající nadmořskou výškou. Když nás konečně všechny objal a ohubičkoval, tak jsme se šli ubytovat. Stará a poctivá horská chata, bez přístupové silnice a bez zavedené elektriky, prostě nádhera. Kouzelné přítmí restaurace, kde jsou, vzhledem k poloze chaty, velice příznivé ceny a milý personál nám dokonce zajistil i plzínku. Výborný gulášek, jako zákusek tláča, k tomu pár pivek a karban, prostě vznikla taková pohoda, že i Bedy přestal nadávat (na chvilku). Svět vypadal už téměř dokonale, když v tom se vedle u stolu objevily tři osoby opačného pohlaví. A co čert nechtěl, ty slečinky si normálně popíjely NAŠI PLZEŇ... První to zblýsknul rozevlátý Milštejn a to by nebyl on, aby si k nim hned nepřisedl a nezačal jim to vysvětlovat. Po chvilce se jedna dáma zvedla a přišla nám oznámit, abychom si odvedli dotyčného pána, že je doslova ruší. Evidentně se jednalo o genderově vyvážené feministky, které si s nevyžádanou návštěvou jistě poradí i bez nás, že. No, moc se jim to nedařilo, páč Milan do nich hučel ještě asi půl hodiny, aniž by si všiml, že oni se s ním vůbec nebaví. Pak si přisedl opět k nám, 7x se Bobeše zeptal, jestli s náma pojede v březnu na Fatru, a pak usnul. Ach ty hory :-).
Hned po snídani jsme se vydali pěšky na Labskou louku, k prameni Labe, na Sněžné jámy a přes Svinské kameny zpět na Voseckou. U Sněných jam povídám Oválňákoj, že by aspoň mohl uznat, že to stálo za to, že ten pohled dolů je uchvacující. Hmmm, díra, odpověděl… S ním už to jiné nebude :-). Teploměr před chatou na sluníčku ukazoval téměř 20st., takhle krásnou neděli jsme nezažili hodně dlouho. Po obědě následoval 9km dlouhý sjezd podél Mumlavy až do Harrachova, během kterého se Bedymu málem splnilo přání, že si něco zlomí. Málokterému běžkaři se stane, že mu ruku přejede cyklista. Síly jsme doplnili v bufetu na autobusáku a pak už jsme pokračovali busem a vlakem do Tanvaldu. Zde se od výpravy odpojil Milan s Kubou a nás vcucla nádražní krčma. Až na smradlavé párky, které si mimochodem dal k večeři Bedy (tomu klukoj se prostě nedaří), to bylo fajn posezení. V Semilech jsme se rozloučili s Bobešem a do Staré Paky Na Lajnu mě doprovázel už jen zhrzený běžkař. Poslední vlak znamená i konec této povedené expedice. Při odchodu z Lajny jsme si nezapomněli koupit ještě lahváče na cestu, ovšem běžky, tak ty jsme v hospodě zapomněli. Takhle my to s tím sportem máme…
Zobrazit celý popisZobrazit kratší popis
Na tradiční vánoční vandřík jsme se vydali v pondělí 26. prosince. Letos se od začátku nějak nedařilo. Nejdříve jsme nemohli sehnat ubytování, jelikož všichni kradou… Spousta penzionů, hospůdek a chat je tak, díky zavedení poctivosti, pozavíraná. Škoda. Nakonec jsme opět sehnali nocleh na chatě Luž. Ráno jsme měli sraz ve Staré Pace na nádraží, odkud nám odjížděl rychlík na Liberec. Pan Kočička s panem Rumplem nezklamali a na vandr se řádně připravovali celou noc, což na nich bylo krapet vidět :-). Počasí bylo blátivé a sychravé, ale i tak jsme se sešli v plném počtu 8 mládenců.
V Jiřetíně pod Jedlovou se doplnily zásoby a už jsme šlapali na Křížový vrch. Oběd byl naplánován na Jedlové, ale restaurace byla totálně narvaná. Náhradní varianta, oběd na Tolštejně, dopadla naprosto shodně – narváno. Ještěže máme vždy nějaké to pivko a klobásku v batohu. Na chatu jsme dorazili již za tmy a v mlze, rozděleni na 4 party. Nejdéle bloudil horský vůdce Kočička se svým životním druhem, který si cestu „zkrátili“ přes Německo :-). Na Luži nám bylo oznámeno, že ve 20h zavírají a žádné ubytované dnes hlášeny nemají. Vše se nakonec vyjasnilo, majitel si nás sice zapsal do kalendáře, ale až na rok 2017. Po zavíračce nám kuchař připravil do společenské místnosti zabijačkové hody, natočili nám pivo do petky a tak jsme mastili karban až do půlnoci. Paráda, jako vždy.
Snídaně byla vydatná, a jak už na Luži bývá zvykem, spojili jsme ji s obědem. Po obědě už bylo nutné vyrazit, abychom ve Svoru stihli vlak. Nejprve nám sněžilo, pak pršelo a tak cesta utekla celkem rychle a posledním vláčkem jsme dorazili spokojeni domů. Docela by mě zajímalo, jak dopadli dva maníci, které jsme potkali na Tolštejně, ale to si oni rozhodně nemůžou pamatovat… :-).
Zobrazit celý popisZobrazit kratší popis
3 komentáře
Když se řekne Krušné hory, tak 49% lidí ze sta odradí už název. Dalších 48% lidí má podvědomě zažité, že tam jsou jen nějaké hnusné povrchové doly a smrad z komínů. No a pak zbývají 3% statečných, kteří to jeli prozkoumat osobně… Vyhlídky vypadají optimisticky – už týden před odjezdem mi volal Milštejn, že má dobrou zprávu: „počasí hlásí tak hnusný, že už to můžou leda vylepšovat“. A to se taky stalo, za celý týden nám ani nekáplo (tedy téměř).

1.den
Vyrážet na vandr v pondělí, a ještě k tomu prvním ranním vlakem v 5.57h, tak to se nám ještě nestalo. Nicméně jiná možnost nebyla, neb já jsem se v neděli v noci vrátil z Nízkých Tater. Pan Oválný už od rána bručel, že do hor jede naposledy, že to nemá, ve svým věku, zapotřebí. V Liberci se k nám přidal Milštejn a parta byla kompletní. Je konec září a celý týden se budeme pohybovat cca 1.000 m.n.m., takže batohy váží víc než obvykle. Odpoledne vystupujeme v Kraslicích, v marketu nakupujeme jídlo a Bedy si kupuje pro jistotu i pivo, nic nedbaje na moje upozornění, že je to zbytečný, páč večer spíme u chaty s rozhlednou, kde je celoroční provoz. Obídek v restauraci a vzhůru do hor. Příroda nás už od začátku nadchla. Stopy po těžbě olova, cínu, žel. rudy a mědi tu sice jsou, ale jedná se o středověkou těžbu. Takže patrné jsou pouze hromady kamení a vstupy do bývalých štol. Vlastní těžbu už připomínají spíše jen místní názvy obcí – Měděnec, Cínovec, Oloví… Již za soumraku jsme dorazili na Bleiberg, kde byla avizovaná chata s nonstop provozem. To nějak neklaplo. Na betonovém place za chatou rozděláváme oheň, pečeme buřty a pijeme to jedno pivo, co si prozřetelně koupil Oválňák. Za svitu čelovek hledáme horko těžko rovný plac v lese, ale povedlo se, dobrou noc.

2.den
Pro jednou se to nechá bez hospody vydržet, alespoň nám je ráno dobře – brumlá si ještě ve spacáku Bedynka a rukou šmátrá po placatce. To ještě nevěděl, že celé Krušné hory budou ve znamení bývalých vesnic, bývalých kostelů, hotelů, kiosků, ale žel i ve znamení bývalých hospod. Krajina je ovšem o to nádhernější a počasí nám přeje jako málokdy. Absence restaurací má i svoji světlou stránku a tou je minimum turistů. V podstatě za celý týden nepotkáme nikoho.
Úterní ráno bylo nádherné a nás čekal sestup do Bublavy, kde jsme v konzumu posnídali a doplnili zásoby vody a jídla. Odpoledne už kráčíme po prosluněných horských loukách, pláních a rašeliništích. Raději nebudu zmiňovat osadu Jelení, kde byla avizována hospůdka a kam Oválňák skoro běžel. Doběhl tam právě, když odjížděl majitel. Tato krčma zavírá již v 15h! Ale chleba se salámem a trocha vody na louce za hospodou Láďu opět postavili na nohy. Nebo, že by mu novou sílu do žil dodalo moje tvrzení, že pokud si krapet mákneme, tak večer dojdeme do Horní Blatné, kde je hospod několik? Nevím, každopádně jsme tam večer fakt došli a krokoměr ukazoval 31km. Mělo tu být asi 5 hospod, což by sedělo, ale tři byly zavřený, ve čtvrtý smrděl friťák kilometr okolo a do pátý jsme konečně vlezli. Na naši otázku, zda točí Plzeň, nám výčepák suše odvětil, že má na čepu 6 druhů piv. No jo, někdy bývá lepší mít jedno pivo, ale umět ho řádně načepovat. Tady to platilo dvojnásob. Takovýho blba jsme v hospodě snad ještě nezažili. Už za tmy vylejzáme na Blatenský vrch a spíme kousek od rozhledny.

3.den
Prohlídka rozhledny a okolí a pak už kráčíme podél 17km kilometrů dlouhého středověkého kanálu, který přiváděl vodu do rýžovišť. Úžasné dílo našich předků. No a kam nás asi mohl tento kanál přivést? No přeci do osady Rýžovna, kde byla bývalá škola a FUNGUJÍCÍ hospoda. Na konci světa, uprostřed mokřad a lesů, téměř neuvěřitelné. Česnečka, jehněčí čevabčiči a pivko. Ráj na zemi. Odpoledne pokračujeme přes bývalou obec Myslivna, kterou zaplavila vodní nádrž určená výhradně na pitnou vodu. Jak může být ta voda na konci září a v tisíci metrech vysoko asi teplá?? To víme naprosto přesně. Do vody vlezli tři borci a za 5 minut se na břehu klepaly tři obtloustlý holčičky. Ale ulevilo se. V pozdním odpoledni nás přivítala horská obec Boží Dar, kam jsme se celkem těšili. Jak to tak bývá, tak nastalo pouze zklamání. Samej cizák, v hospodě nám v 16.30 řekli, že mají do 17h a už nám nedají ani pivko. Ve vedlejší restauraci jsme si nakonec pivo dali, ale raději jsme se tu déle nezdržovali. Vždyť je to už jen pár kilometrů na Klínovec, kde jsou min. tři chaty. Na nejvyšší vrchol Krušných hor (1244m) jsme se vydali po sjezdovce a zažili jsme zde něco jako polární záři. Západ slunce vše zbarvil do ruda, nádhera. Klínovec nás přivítal již téměř za tmy. Než jsme obešli všechny zavřený chaty, tak byla tma úplná a ještě k tomu se citelně ochladilo a začal foukat silný vítr. Najít zde rovný plac v lese – nesmysl. Milštejn naštěstí natrefil na jakousi nedodělanou asi lyžárnu, kde bylo krásné závětří. V 8 večer už jsme zalezli do spacáků a popíjeli pivko, které nám Bedy nařídil na Božím Daru koupit.

4.den
Přivítalo nás chladné ráno a z německého údolí se na nás valil mrak mlhy, připomínající tsunami. Konečně jsme si za světla prohlédli totálně zdevastovanou chatu Klínovec. Opravená je pouze rozhledna, kterou, s přispěním dotací EU, rozebrali do posledního kamene a zase znovu složili podle původních plánů. Tohle je asi jedna z mála věcí, kde mi dotace dávají smysl. V 10h otevírali chatu u lanovky - čajíček s rumíčkem a horká polívka byla dobrá vzpruha. Počasí se umoudřilo a nás čeká opět dlouhá tůra cca 25km. Přestávky už dáváme častěji, neb puchýře si to žádají. Nicméně v podvečer už vidíme nad cestou kapličku, kterou jistě poznáte z úvodní znělky majora Zemana. V kdysi velké a prosperující horské obci Měděnec už nyní žije pár posledních starousedlíků, ale naštěstí tu je hospoda a dokonce otevřená. Milštejn do sebe narval segedguláš se sedmi a pak si nechal ještě 5 knedlíků přidat. Když mu hospodská s údivem odnášela vylízaný talíř, tak se ho ze srandy zeptala, jestli by si navrch nedal ještě palačinku. Odpověď ji málem srazila do kolen – Palačinku ani né, ale kdybyste měla tlačenku… Po vydatné večeři se mladší část party vydala na prohlídku vrchu Mědník s kapličkou. Odsud jsem vyzkoušel postupné nazoomování naší hospůdky na návsi. I z takto vzdáleného vrchu nelze na fotce přehlédnout pana Oválného, sedícího před krčmou. V této příjemné hospůdce jsme nakonec strávili celý zbytek dne a romantický bivak na Mědníku završil tento večer.

5.den
Na devátou hodinu ranní byla domluvena snídaně dole v šenku a naše další kroky vedli na nádraží v Měděnci. Napadlo nás, že bychom dvě zastávky popojeli vláčkem. Celkem zajímavá nádražní budova potvrdila naši obavu, že tu vlaky jezdí jen o prázdninách. Pokračujeme tedy opět po svých. Cílem dnešní cesty je, asi 20km vzdálený, hrad Hasištejn. Pod hradem zurčela krásná horská říčka, která nám posloužila jako bazén. Termální prameny tady rozhodně netečou. Prohlídka malebné zříceniny v podstatě zakončuje naše putování. Na nádvoří ještě mastíme mariáš a večer se přesouváme do nedalekého hotelu na zaslouženou večeři. V noci se ještě přesouváme blíže k nádraží a pak znaveni uleháme v lese.

6.den
Tma jako v pytli, někdo se mnou klepe, ale nevydává ze sebe ani hlásku. Asi zlý sen. V tom okamžiku mi dochází, že mám v uších protioválňácký špunty, takže jsem neslyšel, jak mi do spacáku bubnuje déšť. Celý týden pod širákem a poslední noc se to musí pokazit. Milštejn navrhuje okamžitý přesun na nádraží. Balíme tedy při čelovkách a pak nás čeká několikakilometrová běhochůze do Málkova. Milštejn je sice člověk mnoha přezdívek, ale takové, které jsem mu udělil tuto noc, takové ještě neznal. S odstupem musím uznat, že jsme alespoň stihli první ranní vlak a byli jsme o to dřív doma, takže jsem ještě večer stihl lahodnou plzínku u Hágena.
Tak jo, Krušné hory máme z půlky přejitý a rozhodně to stálo za to. Krokoměr ukazuje 130km a už nyní máme domluveno, že příští rok pokračujeme z Málkova až do Děčína. Už aby to bylo.
Zobrazit celý popisZobrazit kratší popis
1 komentář
1. DEN
Bobeš chtěl zažít ten pocit, že se s námi sejde už na nádraží v Roztokách, společně se vyfotíme a otevřeme první plzínku. Nelenil a nechal se v neděli 3.července v 9h ráno hodit ze Semil až do Roztok. V té době ještě netušil, že se pod cedulí Roztoky během vandru vyfotí ještě jednou. Snad to stálo za to…
Velký vandr právě začíná a odjíždíme ve složení Bobeš, Bedy a já. V Dobříchovicích vystupujeme z vlaku a plán cesty je velice prostý – půjdeme týden proti proudu Berounky. Pokud někam jedeme na týden a déle, tak platí jednoduchá zásada – nepřepálit začátek (a to v žádném slova smyslu), což se mi zrovna moc nepovedlo a tak mám hned první den krapet v mlze… Nicméně zcela přesně vím (plán trasy jsem totiž dělal já), že jsme z Dobříchovic šli Karlickým údolím až k lomu Malá Amerika, kde jsme přespali.

2. DEN
Probuzení na kraji propasti bylo úchvatné. Ovšem tělesné potřeby je třeba vykonávat včas a tak jsem šel, jak bývá zvykem, hned po ránu hledat vhodné místečko do lesa. Jdu sem, jdu tam, odbočím, sejdu z cesty, hledám a najdu. Vše se povedlo, ale vzhledem k tomu, že bivak jsme objevili včera už za tmy a dnešní ráno bylo ještě krapet zamlžené, tak jsem prostě nenašel cestu zpět. To se mi za celou karieru stalo prvně. Po půlhodině hledání jsem poslal stranou svoji hrdost a zavolal Bedymu, že jsem prostě cestou na záchod zabloudil. Pomocí pískání jsem kluky nakonec našel, ale potupa to byla veliká.
Kolem Dubu sedmi bratří jsme pokračovali na Karlštejn. Ačkoliv je to profláklá destinace, tak hospůdky zde fungují skvěle a za rozumné ceny. Kousek nad hradem zrovna otevírali krásnou krčmu ve stylu country salonu a samozřejmě točili náš oblíbený ležák. Ruším svoji obligátní hlášku, že nemám rád regionální pivovary – v Plzni a okolí tato věta neplatí, neb Prazdroj je místní specialita. Pozdní snídaně se protáhla až do oběda, Láďa si velice pochvaloval. Pili jsme v poměru já jedno pivo, Ladik tři. Kolem poledne se do restaurace nahrnula spousta turistů a hlavně s dětmi. Pobíhající a ječící dorostenky mi v mém post lihovém stavu moc nepomáhali a tak jsem si dovolil je napomenout, načež mi Bedy povídá: „dneska házíš machry a ve čtvrtek budeš kupovat lízátka…“. Jako vždy, měl pravdu. Vzhledem k rannímu zdržení jsme se vláčkem posunuli o jednu zastávku dál, do obce Srbsko, kde jsme měli sraz se čtvrtým vandrákem, s panem Drdlem, pomocným učitelem ve výslužbě. Společně jsme došli do Svatého Jana pod skalou a ve skvělé restauraci Obecná škola jsme završili dnešní cestu.

3. DEN
Probudilo nás podmračené, ale teplé ráno. Vyšlápli jsme si na skálu na vyhlídku a pak pokračovali až do Berouna. Obloha se během dopoledne vyčistila a opět pralo slunce. Kozlovna v Berouně byla tedy velice vítanou zastávkou, kde jsme napojili a nakrmili svoje vyprahlá těla. Po obědě jsme sedli na vlak a popojeli na Křivoklát. Teď to bude vypadat, že jenom jezdíme vlakem od hospody k hospodě, ale tento přesun dráhou byl už vážně poslední. Jsme tu, já kluky varoval. Nic naplat, hoši se museli jít podívat nahoru na hrad, Bedy nedal jinak, prej už kvůli tomu jeho názvu… Nic se tu nezměnilo, mraky lidí a prohlídka nehrozí vůbec, leda tu dva dny čekat. Já šel napřed do krčmy pod hradem, ale hospoda si moc nezadala s hradem – narváno a obsluha byla víc mimo než já včera ráno na Americe. Takže nám nezbývalo, než pokračovat dál až do kempu Višňová. Občas nějakej ten had, ale jinak pohoda. Přespali jsme pod širákem u řeky, kde snad do pěti do rána řezali do kytar a moc se spát nedalo. Mimochodem nová doba – u ohně se už nehraje Kryl a Brontosauři..., teď frčí Krajčo, Klus a podobný průjmy.

4. DEN
Je mi zle, asi mám úžeh nebo přechozené delirium. Každopádně jsem díky homo-brnkálistům celou noc nespal. Obloha je zatažená, fouká vítr a je docela chladno. Naštěstí tento stav (můj i počasí) bude trvat jen jeden den. Po snídani pokračujeme krajem Oty Pavla až k Proškovu domu, kam se necháme přeplavit přívozem. Po prohlídce muzea se už těšíme do vyhlášené hospody U Rozvědčíka. Jak jsme starý, tak jsme blbý. Co je vyhlášené, tak většinou stojí úplně za prd a tady se nám to asi 10x potvrdilo. Katastrofa a víckrát mě tady neuvidí. Leda by vyměnili personál, kuchaře, pivo a postavili úplně novou hospodu a nejlépe úplně někde jinde. Náladu si ovšem nenecháme zkazit a špacírujeme dál podél řeky až do Skryjí. Asi jsem těhotnej, jelikož mám divný chutě a po vyčerpávající cestě si dávám grapefruitovou limonádu. Bedy taky. Zbytek party statečně pije Bakaláře a ještě se snaží tvářit, že jim to chutná. Párek v rohlíku na posilněnou a jdeme cca 5km kolečko na hrad Týřov. Úžasná stavba, která nemá v Evropě obdoby. Jenže se blíží večer a my nemáme kde spát. Zdejší kemp je malý, plný a nevyhovující našim potřebám. Jdeme tedy nahoru do vesnice, kde objevujeme úžasnou krčmu s točenou Plzní a s výbornou kuchyní. Po večeři jsem šel hledat bivak, zatímco kluci v hospodě mastili karban. Nikdy by mě nenapadlo, že u kostela se dá krásně přespat. Čisto, nikdo tam nechodí a bývá to přímo na návsi naproti restauraci. Vrátil jsem se do hostince a tuto skvělou informaci předal klukům, což jsme náležitě zapili.

5. DEN
Koho by napadlo, že od božího rána budou zvonit zvony… No, alespoň jsme si přivstali a v konzumu vydatně posnídali. Další zastávkou naší pouti byla Skryjská jezírka. Sice byla poněkud vyschlá, ale i tak je to krásné místo. Jen kdyby tu tůristi nestavěli ty trapný kameny na sebe. Vůbec se to sem nehodí a kazí to celkový dojem z místa. Naštěstí si s tím Bobíno hravě poradil… Rozpálenou krajinou pokračujeme do obce Podmokly, kde se občerstvíme a už to máme jen kousek na Zvíkovec. Kemp pod mostem nám posloužil jako dokonalá oáza. Někdo se vykoupal v řece, někdo si dal sprchu, ale každopádně se nám velice ulevilo. Večer jsme šli do místní putyky U šesti trempů, kde se konečně hrály na kytaru starý dobrý fláky. Vodáci to umějí rozjet. Ve tři ráno jsme toho měli už vážně dost, ale v knajpě to stále hučelo jako v úlu. Cestou z krčmy do kempu se ptám starého odborníka Bedyho , v kolika letech mu začali padat zuby. Odvětil mi, že mám ještě 10 let čas. Nojo, povídám, jenže mě děsně bolí stolička, asi mi vypadne. Bedy se na mě podíval a pravil: „vole, seš už tejden na vodě, máš kurděje“.

6. DEN
Probouzíme se u řeky a vodáci už na nás opět halekají svoje ahooooj. To je naposledy, co jsem si vzal na čundr prouhatý trička. Po snídani nás opouští pomocný učitel a jde na stopa, páč spěchá domů. Slíbil mi, že se ozve, až dorazí domů. Zatím se neozval a já už jsem 10 dnů doma. Zbytek party opouští Berounku a romantickým údolím se přesouváme 15km na hrad Krakovec, což bylo poslední útočiště Mistra Jana Husa před odchodem do Kostnice „pod bezpečným glejtem uherského krále Zikmunda”. Podrobně jsme si prohlédli hrad i přilehlou hospůdku, nicméně i naše kroky zde pomalu končí a potřebujeme se ještě v podvečer přesunout co nejblíže k vlaku. Od domorodců si necháváme doporučit obec Čistá, kde staví vlak a hlavně je tam i restaurace, ve které jsme nakonec strávili poslední večer tohoto vandru. Nocleh jsem vybíral opět já, takže jsme spali tradičně u kostela.

7. DEN
Ráno si přivstaneme již o půl šesté, abychom stihli první vlak na Rakovník. Hned u nádraží jsme vyrušili pána s vlajícím toaleťákem, kterémuž z baculatých tváří koukal doutník. Nic nedbaje tohoto potupného přistižení, dal se s námi do řeči jakoby se nic nestalo. A vlastně se nic nestalo. Jen vandr končí a další je v nedohlednu. Ale bylo to krásné, nespadla nám za celý týden ani kapka, všechny večery jsme tak mohli trávit pod širákem a v zimě budeme mít na co vzpomínat.
Zobrazit celý popisZobrazit kratší popis
2 komentáře
Po hodně dlouhé době jsme vyrazili vandrovat do míst, kde ještě nikdo z nás nikdy nebyl. A byla to dobrá volba. Plánování jsem se ujal já, což je vždy záruka krásného počasí, kvalitních zážitků a výtečných hospůdek :-).
1. DEN
Konečně jaro. Termín jsme trefili naprosto přesně. Jen v kraťáskách a v tričku si špuntujeme první plzínku ve čtvrtek odpoledne na nádraží v Roztokách. V podvečer už vystupujeme ve stanici Žďárec u Skutče a pokračujeme pěšky do města. Dnes už není kam spěchat, tak vlezeme do první sympatické krčmy, kousek od skutečského náměstí. Restaurace U kamenné studny se vyznačuje dobrým pivem, chutným jídlem a příjemnou obsluhou. Servírku nerozhodil ani starej Bedy, kterej byl ten večer obzvláště podrážděn. Noc jsme strávili v lesíku za městem.
2. DEN
Není hezčí probuzení, než pod širým nebem, když nad hlavou skrz stromy pozorujete modré nebe a slunce rozehřívá navlhlý spacák (nepochcal jsem se, padala rosa). Dopoledne nás čekala úžasná Žulová naučná stezka, plná zatopených lomů a jiných pozůstatků po těžbě tohoto nerostu. Na oběd jsme se vrátili do Skutče, do naší ověřené restaurace. Cestou nás potkaly dvě babči a jedna povídá druhé – „Jaro je tady, už chodějí trempíci“ :-). Ve dvě odpoledne jsme se v nedaleké vísce sešli s Milštejnem a Bobešem a pokračovali jsme údolím řeky Krounky až do Luže. Poměrně náročný den (30km pochod) jsme zakončili v restauraci Víděň na náměstí v Luži. Krásný den byl završen romantickým noclehem na rozhledně Jahůdka, kousek za městem.
3. DEN
Hned po ránu nás čekala prohlídka hradu Košumberk a po obědě jsme se busem přemístili do Polanky. V této osadě je vyhlášená restaurace téhož jména, ale jak to již bývá, sláva předchází realitu. U rybníčku jsme se malinko osvěžili a pan Drdle, jakožto nejmladší čundrák v naší partě, byl vyslán pro lahvové pivo. Pan inženýr přinesl sice hezky vychlazené, ale pito :-). Bedyho málem omyli. Nakonec to ovšem nebylo tak špatné pití. Do večera jsme ještě stihli projít celé skalní město Toulovcovy Maštale, ale shodli jsme se na tom, že údolí Krounky bylo mnohem zajímavější a hlavně liduprázdné. Hostinec na skalách v Budislavy, tak to byla velice příjemná tečka za celodenním putováním.
4. DEN
Všechno hezké jednou končí, vše se povedlo, nespadla na nás ani kapka deště, nepohádali jsme se a viděli jsme spoustu krásných míst. Dopoledne nás ještě čekal 10km dlouhý pěší přesun do Borové, pak výborný obídek v místním motorestu, no a dále už jenom 5 hodin karbanu ve vlaku. Pěkné to bylo.
Zobrazit celý popisZobrazit kratší popis
Posledních pár let jezdíme s Milštejnem na zimní běžkařskou expedici. Termín akce je nutné vybrat dosti s předstihem, hlavně díky chatám, na kterých musíme zamluvit nocleh. Letos se k nám přidalo i pár kamarádů, včetně pana Oválného, což nikdo nečekal, jelikož nevlastní běžky ani nic podobného. Zima je ovšem opět ve znamení bahna, takže jsme nakonec vyrazili na pěší túru. Já málem nejel vůbec, pančto mě skolila choroba zákeřná a ještě ve čtvrtek se mnou lomcovala horečka. Při představě, že kluci vandrují sami, se v mém těle probudila nepopsatelná síla a v pátek odpoledne jsem již popíjel pivko v Roztokách na nádraží. V Semilech přistoupil Bobeš a v nádražní krčmě v Liberci čekal zbytek party pod vedením náčelníka Milštejna. Do Rynoltic jsme dorazili již za tmy a bylo mi zakázáno jít do hospůdky, že prej až v Polesí, kde máme u Budulínka zamluvené spaní. Já je varoval… Pivo se tam pít nedalo a jídlo…, no dejme tomu, ale žádná hitparáda. Naštěstí existuje vynález jako je RUM a ten nám celý večer hezky zpříjemnil.
Budíček byl v sedm ráno a na snídani jsme přišli už se zabaleným batohem. Venku vycházelo sluníčko a dělal se krásný zimní den. Vůdcova autorita dostala další citelnou ránu. Krom toho, že včera selhal při výběru hospody a odmítl můj návrh, že se napojíme již v Rynolticích, tak dnes ráno přišel na snídani s kocovinou, že se o ni mohl i opřít, a to by si vůdce dovolit neměl. Hned po snídani, které se Milštejn ani nedotknul, jsme vylezli na Havrana, což je skalní vyhlídka nad vesnicí. Zde nám velitel představil svůj plán dnešní cesty. Na prvních třech km jsem se s ním shodnul, ale pak jsem (podle velitele) začal kazit morálku mužstva a ještě více snižovat vůdcovu, už tak dost mizernou, autoritu. Povídám: „já nikoho nenutím, ale přes Německo nejdu, tam chce jít jen vůdce. Navrhuju trasu přes Krompach, kde je hospoda“. Překvapivě se ke mně přidali všichni a nakonec i degradovaný Milštejn. Cesta to byla pěkná, vyšlápli jsme si na Loupežnický vrch a v Petrovicích jsme si v poledne dali Boršč a pivko. Pravda, kyselej Budvar za 49Kč nás ve vesnický knajpě malinko překvapil, ale lepší než nic. Pod vrcholem Sokol jsme se rozdělili na dvě party. Já, bejvalej vůdce Milštejn a Bobeš jsme si vylezli na Sokola, kde jsou zbytky hrádku. Tou dobou se nám už značně kazilo počasí, fučel vítr a začalo sněžit. V půvabné hospůdce Na vyhlídce v Krompachu na nás už čekal zbytek kamarádů a malinko jsme se tu zasekli. Výborná Plzínka, dobrá kuchyně a venku vánice. No, komu by se tam chtělo? Již ve tmě jsme se vydali nejkratší cestou na Chatu Luž, což byl cílový bod dnešní cesty. Po vydatné večeři jsme se šli střídat do sprchy s tím, že pak zapijeme poctivě ušlápnutých 27km. Půlka party ovšem usnula na pokoji a tak jsme večer zakončili pouze s panem Oválným a s Milštejnem. Při popíjení Spišské borovičky jsme zavzpomínali na Tatry a kolem půlnoci jsme opustili lokál, ve kterém už nebyla ani noha, což se nám na této chatě stalo prvně. Nebylo to však jediné prvenství tohoto večera, neb o hodinku déle nám u karet usnul nezničitelný Oválňák, kterého uchlastat v podstatě nejde, ale povedlo se.
Celou noc chumelilo, ale ráno do toho začalo silně pršet, škoda. Posnídali jsme jako bohatýři a v deset, když polevil déšť, jsme vyrazili do Jedlové na vlak. Úmorná 10km dlouhá cesta mokrým sněhem, vodou a následně bahnem zakončila tento vandr… Ještě pár pivek po nádražích, karban ve vlaku a postupně se rozcházíme vstříc pondělní realitě. S Bedym jsme si to ještě krapet protáhli v Pace Na lajně, ale nedá se nic dělat, jednou ten návrat přijít musí. Takže sláva dalším výletům, jaro je (doufám) za dveřmi :-).
Zobrazit celý popisZobrazit kratší popis
V neděli 27.prosince jsme již v 6.31 odjížděli ze Staré Paky. Já prostě nejsem zvyklej v tuto hodinu naplno fungovat. Venku je tma jako v pytli a tak se mi nikdo nemůže divit, že jsem hned v prvním rychlíku na Liberec zapomněl telefon. No, alespoň mě po zbytek vánoc nikdo „neotravoval“ :-). Během cesty postupně přistoupili ostatní buřtožrouti a v půl desáté ráno jsme konečně vystoupili ve stanici Taufelsmuhle. Výborný zážitek byl ve vlaku z Žitavy, který byl úzkorozchodný, tažený parní lokomotivou a hlavně s jídelním vozem, tedy spíše vozíkem.
Během celodenního putování po německé straně Lužiček nás čekalo spousta krásných vyhlídek, dvě hospůdky a za tmy jsme překročili čáru a spokojeně zasedli do naší oblíbené restaurace Chata Luž. Zde se po x letech změnil personál, ale na kvalitu služeb to nemělo vliv. Bohatá večeře, několik Plzní, spousta boroviček a byli jsme rádi, že jdeme spát…
Probudili jsme se do mlhavého rána. Snídaně se protáhla téměř do oběda, ale následné výhledy z vrcholu Luž stály za to :-). V Jedlové je výborná nádražní krčma, do které jsem se celý den těšil. Bohužel nám vzápětí jel poslední vlak a tak jsme museli zrušit objednaná pivka a mazat na perón. V České Lípě nás zkušený ajzboňák Bedy dovedl až k rychlíku na Děčín, do kterého se už osobně jal nastupovat. Na poslední chvíli jsme byli upozorněni paní vlakvedoucí, že jsme úplní blbci, takže náš výlet taky mohl skončit noclehem někde v Českém Švýcarsku. Vše nakonec dopadlo dobře a posledním vlakem jsme dorazili domů. Do Lužiček se chystáme v únoru znova, ale tentokrát na 3 dny a hlavně na běžky, tak jsem na to zvědav… :-).
Zobrazit celý popisZobrazit kratší popis
1 komentář
Letos se nám s vandrováním celkově moc nedařilo. Na jaře jsme nesehnali společný volný termín, v létě bylo moc vedro, ale podzim sliboval konečně změnu. Asi 15 víkendů po sobě bylo krásně slunečno a tak jsme se v pátek 13.listopadu sešli na nádraží a vyrazili směr Český ráj. Ve Staré Pace byly doplněny potřebné zásoby piva a ve složení Pomocný učitel Drdle, pan Oválný a já sedáme do vlaku plni očekávání. V Semilech se k nám přidal Bobeš a v Turnově Milštejn. Kupujeme si ještě nějaké buřty na oheň a jdeme do Plauditu oslavit setkání. Lahodná tanková plzeň, výborné jídlo, svatomartinská husa atd. Zanedlouho dorazil zbytek party – pan Rumpl a horský vůdce pan Kočička. Dostatečně posilněni se rozhodujeme, že zaplatíme společný lístek (poprvé). Na účtence bylo úctyhodných 48 piv a nějaké ty kořaličky. Celková suma cca 3.300Kč. Pan Rumpl hlásil servírce svůj výkon těmito slovy: „měl jsem husu a osm kusu“. Povídám mu, že to nemohl vypít, ale jeho odpověď („to taky né, ale rýmuje se to“) mi jako vysvětlení stačila. Padl ještě nějaký bonusový panáček a pivko, ale kolem půlnoci už odcházíme směr Dolánky, kde jsme měli vyhlídnutý přístřech (pan bratr s Rumplem se přemístili pouze od stolu na bar). Zbytek party kráčel podél řeky k lesu, ale cestou nás zastihl dosti vydatný déšť. Než jsme došli temnou nocí ke 3km vzdálenému altánku, tak jsme byli celkem durch. Sice pracně, ale altán jsme nakonec našli. Barová část naší výpravy zmíněný přístřešek nenašla vůbec a tak přespali u výpadovky na Boleslav. Někdy se i pangejt hodí… :-).
Ráno už bylo počasí o poznání lepší a dobrá nálada nám nechyběla. Brblal pouze pan Oválný, že mu v noci někdo sežral celej špek a hermadůr. Já ovšem dopadnul o poznání hůř, jelikož při balení batohu došlo k totální katastrofě. V sobotu večer je v plánu posezení u ohýnku a tam se bude každé pivko platit zlatem. Moje zásoba sestávala celkem ze čtyř pleškových Plzní. Jednu jsem si ráno otevřel, aby se mi lépe vstávalo. Tu jsem si bohužel vzápětí rozlil. Do vzniklé blátivé kaluže mi upadlo druhé pivko a já celý rozčilený ze vzniklé situace shodil z lavice ještě další plzínku, kterážto se rozkřápla o nějakej šutr a vznikl sice krásný, ale zbytečný ranní gejzír. No nic, máme sbaleno a jdeme po klokočských vyhlídkách. Z krásného dopoledne nás vyrušila až hospůdka nad průchody, což byla jediná dnešní občerstvovna. Během polívčičky konečně dorazila dálniční hlídka (KočkoRumpl) a venku začalo opět silně pršet. Karban a nějaké to pivko a pomalu se začíná přibližovat večer. Téměř za tmy jsme našli vhodný skalní převis, pod který se vešla celá naše parta a ještě se tu nechal zatopit ohýnek. Opět jsme se utvrdili v tom, že posezení u ohně je lepší než v hospodě. Jednu vadu to ovšem má, když si někdo už ráno vyleje dvě piva. Naštěstí se mi asi v deset večer zjevil anděl a dal mi jedno pivko ze svých zásob. Bedy prostě nenechává nic náhodě a tak měl v báglu (pro pocit jistoty) asi deset kousků :-). V tu chvíli bych mu snad dal i pusu, ale on nechtěl. Kolem půlnoci začalo opět lejt a nepřestalo v podstatě až do dnes, kdy sedím u PC a píšu tenhle blábol.
V neděli jsme posnídali zbytky zásob a vydali se v dešti na 10km dlouhou pouť zpátky do Turnova. V Albionu proběhlo loučení a postupně jsme se rozjeli ke svým domovům. Hezké to bylo.
Zobrazit celý popisZobrazit kratší popis
Před nedávnem jsem se kdesi dočetl, že „zakázané“ Belianské Tatry nejsou až tak nedobytné a hned se mi v hlavě začal rodit plán. Milštejn vše připravil a koncem září 2015 jsme se do těchto téměř padesát let nepřístupných hor vypravili…

1.den
Středa 23. září by mohl být den jako každý jiný, jenže my si ho udělali o poznání lepší. Již od rána se těším na večerní sraz ve Staré Pace - Na lajně, kde expedice začíná. Nočním expresem jsme se přemístili až na Slovensko a ani to nebolelo.

2.den
Tatranská Lomnice nás přivítala vycházejícím slunkem a v dáli už se z mlhy vynořovaly vrcholky Tater. Krátká snídaně a hygiena na nádraží a už pokračujeme pěšky do Belianské jeskyně, což je jedna z největších přístupných jeskyní na Slovensku. Konstantní teplota v jeskyni je celoročně 5st. Prohlídka trvala asi 80 minut a během 3km jsme měli v nohách 890 schodů. Milštejn se později přiznal, že to pro něj byl největší záhul z celých Tater. Následovala svačinka v nedaleké kolibě, kde byla obsluha o poznání hezčí, než v krčmě u Hágena :-). A nyní nás už čeká dlouhé stoupání až na chatu Plesnivec, kam jsme v podvečer statečně dorazili. Tedy pouze já, Štejn a Drdle. Zhruba hodku po nás se připlazil i zbytek výpravy ve složení B+B, tedy Bedy s Bobešem. Příjemná chata, vlastní pokojík, útulná hospůdka, bylinkový čaj a hlavně – výborná borovička !!!

3.den
Dnes je ten den „D“, tedy den, kdy chceme přejít zakázaný hřeben Belianek. Lejt začalo již v noci, ale plán je plán. Bereme tedy všechny nepromokavé hadry a jdeme potichu nahoru. Nahoru tam, kde krom deště nebylo vidět ani na krok. Prošli jsme Skalní vrata a pokračovali dál na hřebínek, který se začal rýsovat zhruba v 1900 m.n.m. Krom deště a mlhy se přidal ještě silný vítr a rada starších rozhodla, že to dál nemá cenu. Při návratu na chatu si pan Oválný při pádu poranil celé své staré tělo, ale u karet mu to večer nijak zvlášť nevadilo. Na chatu jsme dorazili totálně durch. Bahno ze sebe jsme smyli za chatou u výtoku z vodní minielektrárny. Ačkoliv nás příroda totálně vypekla, tak jsme si zbytek odpoledne a celý večer užili ve vší parádě. Být v tomhle nečasu na horské chatě, popíjet čajíček s borovičkou, hrát karty…, to všechno má taky něco do sebe. Pouze pan Oválný měl lehký konflikt s italskými turisty, když po návratu na chatu zjistil, že jeden z nich nosí jeho papuče. Láďa ovšem není žádnej blbec a tak měl během chvíle opět svoje sandále na svých nohou. Na otázku jak to těm taliánům řekl, mi odvětil toto: Naprosto jednoduše, povídám jim "davaj pantofel, nou erár...".

4.den
Nedá se nic dělat, Belianky si necháme v záloze na někdy příště. Hned ráno nás opouští pan Drdle, páč fotbal je mu přednější než slibované kočičky, které už dneska určitě musejí dorazit. Zbytek party se přesouvá dolů ke Kolibě, odkud nás po vydatném obídku odváží autobus do Starého Smokovce. Zubatka nás ještě popovezla na Hrebienok a dál už musíme po svých. Sice stále prší, ale již se to začíná trhat. Na Zámkovského chatu (1500 m.n.m) přicházíme těsně před soumrakem a hned první dojem nás velice zklamal. Před horskou chatou jsou skluzavky a prolejzačky pro haranty, jak někde u Mc.Donalda. Vevnitř totálně narváno a naše lože jest půda, na které se krčí asi 50 mokrejch těl. Nicméně se časem situace zlepšila. Horká polievočka, pivko a nějaká ta borovička nám vrátili energii do žil, až z toho pan Milštejn usnul. Obsluhující maník mi nenápadně naznačil, abychom ho někam schovali: Prepačtě, mohol byste odklidit toho spícího chalana, něje dobré, když je takto zalomený v jadelně… Chvíli na to vtrhla na chatu horská služba, hledající dvě ženy, které se nevrátili z tůry. Venku stále leje, fučí vítr a začíná mrznout. Nejvyšší čas jít spát.

5.den
Asi nejhezčí den této expedice právě začíná. Ráno jsme vstali hned mezi prvními, jelikož útěk z té vydejchané a vlhké půdy bylo vítězství samo o sobě. Po krátké snídani již stoupáme krásným údolím na Teryho chatu (2015m). Před polednem jsme konečně dorazili na tento mezivrchol a v totálně narvané chatě si dali alespoň rychlé občerstvení. Venku je kolem nuly, ale děsnej vítr. Bedy s Bobešem to vzdávají a vracejí se zpět. S Milštejnem se pokusíme přejít Priečné sedlo, ale moc tomu nevěříme. O kousek výš už začíná být všude led a naše výbava na to není připravena. Vylezli jsme asi do 2200m a dáváme si zaslouženou odměnu v podobě mandlovice z Moravy. V tu chvíli kolem nás prochází záchranná četa horské služby. Bohužel už nesou pouze dvě zabalená těla. Kousek od nás ty ženy zmrzly. Až doma jsem se dočetl, že je našli sedět na chodníku pod Pričným sedlem. Zemřely na podchlazení. Tohle byla asi poslední tečka za naším výstupem nahoru. Člověk musí vždy vědět, kdy je nejvyšší čas to otočit. Na Teryho chatu přiletěl vrtulník a těla si musel zavěsit na lano pod sebe, jelikož mu počasí nedovolilo přistát. Smutná podívaná. Cestou dolů se udělalo nádherné počasí, modrá obloha, utišil se vítr a nafotili jsme ty nejhezčí obrázky. Do koliby ve Smokovci jsme dorazili až za tmy. Kluci tady na nás již čekali. Ve 21h jsme nasedli do vlaku a tento příběh pomalu končí.

6.den.
Již od Pardubic se s Bedym posmíváme Bobínoj a Milanoj, jelikož my si v Pace přestoupíme na vláček do Roztok, ale je čeká výluka a zbytek cesty stráví v autobuse, hahaaa. Jenže na kluky čekal aspoň ten bus… Náš vlak ve svátek nejezdí vůbec. K tomu všemu má Lenka zavřenej kiosek a nám nezbývá, než jít domů pěšky. Ale cesta to byla krásná, trošku frišno, ale vycházející sluníčko nás doprovodilo až domů, kam jsme se připotáceli asi v půl osmé ráno.
Bylo to fajné, fajné a pekné…
Zobrazit celý popisZobrazit kratší popis
1.den
Slunce pálí jak ďas už před sedmou ranní, kdy se na roztockém nádraží potkávám s Bedym. Hned v Pace si kupujeme v kiosku, u naší kamarádky Lenky, pár ledově vychlazených plzínek na cestu. Čeká nás týden úmorných veder. Teplota ve stínu se šplhá až na 38st. a já si dost dobře neumím představit, jak to přežijeme. Ve vlaku do Pardubic padlo rozhodnutí, že si striktně a bez výjimek zakazujeme pití kořalky a zároveň se budeme snažit pít a podporovat produkci regionálních pivovarů. Což se také stalo a v cílové stanici Čížov si dáváme speciál ze znojemského pivovaru – Hostan 11. První (na žízeň) chutná, druhé neublíží, třetí se už nedá dopít. Takže se zvedáme a vandrování právě začíná. Podél zbytků pohraničních zátarasů jdeme až do vesnice Lukov, kde nacházíme skvělou krčmu s Prazdrojem. Hasíme žízeň a pomalu se začíná smrákat. Vzhledem k tomu, že mám dnes svátek, tak zcela mimo hru poruším zákaz a objednám 2 x Tullamore Dew. Jeden panák ještě nikoho nezabil. Dost vysedávání ještě nás čeká cesta na Nový hrádek, který je vzdálen cca 5km. Do petky si bereme nějaké to plzeňské, aby bylo u ohýnku co popíjet. Pan Oválný si pochvaluje, že se mu konečně splnil sen a jdeme na hrad skoro celou cestu z kopce. Tato zřícenina se totiž nachází na skalním ostrohu nad řekou Dyjí a cesta od Lukova vede skutečně dolů. Na hradě bohužel zjišťujeme, že ačkoliv se jedná o zříceninu, tak je prohlídka možná pouze s průvodcem a večer se hrad zavírá. Ohýnek se tedy nekoná a my si rozestýláme pod širákem v obranné věži. Spolu s několika tisíci komáry vypijeme teplé pivko a jdeme chrnět. Teda jak kdo…

2.den
Zabiju Bedyho! Já DEBIL úplně zapomněl na to, že Oválňák musí zásadně ležet na dosah ruky, aby ho bylo možno během noci mlátit a kopat. Nebo je třeba mít vedle sebe alespoň pořádnou zásobu šišek či kamenů. Já neměl ani jedno, takže celou noc jsem poslouchal stádo medvědů… V deset ráno jsme se konečně dočkali prohlídky úžasného hradu, ale kiosek nikde. Bedy nadává jako špaček, že prej kterej vůl postavil hrad pod kopcem, že jít z hradu do kopce je horší než na hrad. Volátka jsme si schladili až v krčmě u Rybníka. Cestou jsme narazili na několik ještěrek, které v těchto krajích dorůstají skoro do velikosti chameleona. Přes vyprahlé a nekonečné vinohrady, kde jsou pouze stánky s vínem, se konečně dostáváme dolů k Dyji a okamžitě do ní skáčeme. Za chvíli od Znojma přichází opozdilec Bobeš a už jsme kompletní. V podvečer dojedeme do Hnanic, odkud chceme zítra pokračovat do Rakouska. Zkoušíme místní krčmu na návsi, ale Hostan se nechá vydržet fakt jen půl hodiny, takže se přesouváme spravit si chuť do hotelu. Zde dochází ke změně plánu, jelikož v Rakousku by nás čekal téměř 30km pochod bez noclehu a to se v tomhle počasí nedá. Ještě večer se tedy vracíme k Dyji, kde nocujeme v turistickém přístřechu.

3.den
Krásná cesta údolím Dyje až do Znojma. Ovšem 12km bez zastávky zničí i tažnýho koně. Těsně před Znojmem vidí oko mé na druhém břehu vodácký kiosek. Byl sem jediný, kdo ho vidí, takže se možná jednalo jen o fata morgánu z vedra, ale já si to stejně šel prověřit. Byl tam !!! Teda ten kiosek. V něm dvě pohledné servírky a vůně z udírny se linula celým údolím. Přečkali jsme zde parné poledne, vykoupali se v řece (spolu se dvěma užovkama) a pak nás čekal výstup na znojemské hradby. Ještě dole nás potkal vyhlídkový minivláček, který snad dobrovolně zastavil mimo zastávku, pančto viděl pana Oválného, který vypadal, že se nadechuje naposledy v životě. Mašinfíra se Bedyho zeptal, jestli nechceme někam hodit a stručná odpověď z posledních sil - „na kopec…“ mluvila za vše. Nahoře po nás nechtěl ani zaplatit, zřejmě to byla dostatečná cirkusová ukázka pro rakouské pasažery. Prohlídka hradeb, vyhlídkové věže a krásného podzemí, kde byl konečně chládek, nás vyčerpala natolik, že jsme museli jít svlažit svoje tlamy do restaurace. Ještě večer jsme se busem přemístili opět do Čížova (kde jsme začínali), a odtud jsme došli až k samotné hranici, kde byl vyhlídnut přístřech s vyhlídkou do Rakouska. Ten byl ovšem obsazen a tak nás čekala ne zrovna příjemná noc v listnatém lese plném kousavé havěti.

4.den
Po ránu jsme přešli čáru a šli se podívat do Hardeggu na hrad. Prohlídka nic moc, ale vše nám vynahradila místní hospůdka u Dyje, kde pracoval krásný český personál. Odpoledne jsme se prospali na břehu řeky a v pozdním odpoledni jsme opět překročili hranici zpět do Čech. Odpočinek u řeky musel být kompenzován 15km pochodem až na Vranov. Cestou skalní vyhlídky a panorámata, takže nám cesta krásně utekla. Na kraji Vranova jsme ještě stihli dát utopence a Hostana v zahradní hospůdce a pak už naše těla lehla v nedalekém přístřešku a nechala se okusovat hmyzem dotěrným.

5.den
Vranov nad Dyjí je krásné městečko. K obídku fazole v kovbojské restauraci a pak prohlídka zámku a návštěva několika řopíků. Občas nějaké cestovní pivko a už jsme na hrázi Vranovské přehrady. V kempu si zaplatíme pobyt ve stanu a na otázku slečny recepční - „jak velký máte stan?“ Bedy obratně odpověděl: „úplně malinkatej, ani nebude vidět“. Bohužel bez ubytovacích náramků bychom se nedostali ani do sprch, což už bylo víc než nutné. Večer pár Plzní, a když byl v kempu konečně klid, tak jsme lehli pod širák. Do rána spadlo pár kapek, ale nic velkého.

6.den
Takhle mizerný míchaný vajíčka jsem snad ještě nikdy neměl, ale snědl jsem je, páč byly drahý. Po snídani jdeme do přístavu a necháme se doplavit až do kempu pod Bítovem. Plavba byla krásná, ale hned po vystoupení z lodi začalo pršet a pršelo víc a víc. Zavelel jsem tedy „limonádový ústup“ a šli jsme do hospůdky v kempu na malinovku. Malinovku neměli, ale měli výborně vychlazenou lahvovou Plzeň. Déšť nás zdržel i přes oběd, ale pak už se zvedáme a jdeme svižným krokem na hrad Cornštejn. Prohlídka už byla opět v dešti, ale hradní kiosek nám posloužil jako úkryt na celé odpoledne. S deštěm se i citelně ochladilo, takže čajíček s rumíčkem přišel velice vhod (to bylo teprve druhé porušení naší přísahy a v čaji se to navíc ani nepočítá). Večer jsme se přemístili do krásné restaurace Rumburak, kde jsme mastili karban skoro do půlnoci. Spali jsme na vyhlídce nad hradem Bítov.

7.den
Probuzení se s pohledem na hrad, který ozařuje vycházející slunko, co víc si přát. Bohužel sil, peněz i čistých spoďárů není nikdy dost a nám už začíná docházet vše. Krátká čumenda na Bítově, kde chtějí 70kč za vstup na nádvoří, a vracíme se zpět k Rumburakovi na obídek a na prohlídku rozhledny. V poledne nám z bítovského náměstí odjíždí autobus a vše pomalu končí. Nicméně jsme prošli a viděli téměř vše, co bylo v plánu. Krokoměr ukazuje 120km a naše spokojenost je dokonalá. Teda krom toho, že nás Bobeš celý týden obíral v kartách!
Zobrazit celý popisZobrazit kratší popis
2 komentáře
1.DEN
Ve středu 15.dubna jsme vyrazili na první letošní vandr. Kvůli Milštejnoj se jede na část Kokořínska pod Českou Lípou, jelikož on tam ještě nikdy nebyl. Plánování akce jsem se ujal já, neb jsem v těchto místech byl již alespoň 3x. Milštejn se z pracovních důvodů omluvil, že dorazí krapet dýl. Do vlaku v Roztokách odpoledne nasedl tedy jen velitel (já), Bedy a pomocný Drdle. Vystoupili jsme v Doksech a podél Mácháče došli do Starých Splavů. Oblíbená hospůdka Sklípek opět nezklamala. Spánek hezky pod širákem u jezera.

2.DEN
Hned ráno jsme navštívili kiosek u hráze, pak motorest, kde pan Drdle koupil do 2,5L petky pivo. Asi půl hodiny jsme se před hospodou hádali, kdo tu lahev ponese. Nakonec jsme ji rovnou vypili před lokálem a jistým krokem vyšlápli směr Jestřebí. V hostinci pod hradem jsme měli sraz se zbytkem party. Dorazil pan Kočička s Bobešem. Milštejn přijede dýl. Bivak na hradě, ohýnek, pohoda.

3.DEN
Ráno hradní vyhlídka, pak snídaně na benzínce a putujeme směr Holany. Cestou spousta krásných památek, ale asi nejhezčí byla Mnichovská průrva. V podvečer přicházíme konečně do Holan. Milan nikde. Pro jistotu kupujeme u rákosníka v konzumu lahváče, páč místní hostinec nevypadá zvenčí vábně. Opak byl pravdou. Hezká a příjemná servírka, lednice narvaná dary z Plzně a osazenstvo lokálu se také dalo mlsným okem pozorovat. Karban nám zpříjemnil posezení a lehce po půlnoci jsme šli spát na nedalekou tvrz Jiljov. Hrdina náčelník si opět ustlal pod širáčkem vedle ohně, ačkoliv zbytek party stavěl přístřech. Hrdinství mi vydrželo asi hodinu, pak jsem schlíple prosil Bedyho o azyl v jeho obýváčku.

4.DEN
Neuvěřitelné. Je to sen nebo delirium z noci minulé ? Milštejn přijel. Nikdy tady ještě nebyl, tak mu hned musíme jít ukázat ten kouzelný hostinec v Holanech. Snídaňo-obídek se protáhl asi do čtvrté odpolední, ale o to rychleji jsme pak putovali podél Holanských rybníků až na hrad Ronov. Bedy si zde prožil něco mezi infarktem a mrtvicí, ale naštěstí měl v batohu plzeňskou infuzi, která mu vrátila tep do žil. Západ slunce na hradě byl úchvatný. Měli jsme zde přespat, protože krčma dole v Blíževedlech byla prachbídná. Jediné poživatelné zde byl RUM. Z knajpy jsme odešli jako dvě party. Nejprve pan Kočička s Bobínem a pak až zbytek. Obě tlupy spali poblíž hrádku Hřídelík, ale do konce vandru se už nesetkali.

5.DEN
Mrazivá noc v promočeném spacáku se hrdinovi moc nelíbila, ale vydržel. Ráno sluníčko rozehřálo zkroucené kostry, ale silný vítr vše kazil. Konečně jsme našli Hřídelík a ještě důležitější objev byl krámek v Blíževedlech. Po snídani jsme museli spěchat na hrad Helfenburk, neb čas nás už tlačil. Rychlá prohlídka krásné zříceniny a skoro útěk na Úštěk. Vlak jsme stihli doslova v poslední minutě. Bedy zřejmě nahlásil bombu na nádraží, aby stihl v nádražní krčmě ještě koupit lahváče na cestu. Vše dopadlo dobře, všichni přežili. Klíšťáka chytil jen náčelník a Kočička. Nikdo se nepohádal, Milštejn konečně viděl asi 10% toho, co chtěl, ušli jsme neuvěřitelných 75km a vypili menší koupaliště plné piva a brouzdaliště rumu. Děkuji kamarádi.
Zobrazit celý popisZobrazit kratší popis
Svoje vyprávění bych začal asi takto: Pokud před pár lety šel někdo po stejných krkonošských boudách jako my: Vrbatova bouda (Konrád), Labská bouda (Budvar ?), Vosecká bouda (Rohozec), Martinova bouda (Krakonoš) a byl to (jako já) také pivní znalec a labužník, tak se mu vůbec nedivím, že Petrovy boudy ve finále podpálil...
Naše výprava začala v pátek 20.února. Přijel jsem za Milanem do Jablonce n./Nisou a šli jsme probrat víkendový plán do Irské hospůdky. Příjemná záležitost. Ve dvě ráno jsem uléhal u Milana v obýváku s naivní představou, že mě čeká 5 hodin spánku. Zhruba kolem páté mě probudila malá Léňa, která si přišla prohlídnout strejdu :-). No nic, mohli jsme dopadnout ještě hůř, neb cestou na ranní autobus jsme potkali ženštinu, která večer seděla ve stejné krčmě jako my, ale evidentně ještě nestihla domů dorazit - její chůze připomínala zvláštní druh tance.
Konečně jsme v Rokytnici, kde se k nám přidává ještě Bloud a Ondřej. Pivko na posilněnou snídáme u spodní stanice lanovky a pak už vzhůru do hor. Terén byl pro běžkaře jako stvořený - umrzlá a ledovatá krusta. Když mi mezi Vrbatovkou a Labskou asi podesáté upadlo tělo, vzal jsem lyže na ramena a šel pěšky, jelikož v pondělí potřebuju být v práci a ne na pooperačním oddělení. Zhruba v tomto duchu pokračoval celý den, pouze večer se zvedl silný a ledový horský vítr, který nás doprovázel až na Martinovku, kde jsme měli zamluvené ubytování. Večer jsme příjemně poseděli v hospůdce (já pil rum) a ráno jsme po snídani pokračovali dál podle plánu. Nechci furt nadávat na pivní prokletí, které mě pronásledovalo celou výpravu, ale neodpustím si poznámku o fekálii, jež mi natočili na Labské boudě. Teda nevím jestli "natočili", protože zhruba takhle vypadá vzorek močky nabraný ze septiku. Údajně to byl Budvar. Tuhle značku, pravda, nevyhledávám, ale této hospodě by skutečně měli odebrat licenci na točení Budvaru, nebo raději celkově odebrat licenci na všechno. Neřeším to, že za tyhle patoky si v našich sociálních horách říkají nehorázné peníze. Chápu, že nějak se ty boudy živit musí a určitě to nemají jednoduché, ale proboha proč není možné v celých Krkonoších vypít ani jedno dobré pivo ? Naše cesta dále pokračovala přes Voseckou směrem dolů. Půlka party se odpojila a jela do Rokytnice, kde měli auto. Já s Milanem jsme si to protáhli ještě do Harrachova. U Mumlavských vodopádů jsem jen minul kiosek s cedulí "pivo Rychtář" a konečně v bufetu na harrachovském autobusáku jsme do sebe nalili lahodnou lahvovou Plzeň. Až do teď tomu zázraku skoro nevěřím... :-)
Zobrazit celý popisZobrazit kratší popis
Na Vánoční vandr nás jezdí každoročně hodně. Letos se nás v Turnově sešlo sedm a půl. Pro mladého Milštejna to byla premiéra, ale je to borec. V sedmi letech s námi ušel cca 25km a dalších 10 naběhal okolo nás. Do bláta spadl pouze 38x, což se dá považovat za úspěch, neb pan pomocný učitel Drdle spadl 2x. V pátek jsme vystoupili na nádraží v Březině a pokračovali do restaurace Na Vyhlídce, kde bude určitě otevřeno i ve svátek. Tedy alespoň vedoucí (Milhaus st.) o tom byl pevně přesvědčen. Samozřejmě jediná slibovaná hospůdka byla zavřená a tak zásoby v batohu byly velice důležité. Přes Drábské světničky jsme pochodovali Českým rájem až do Drhlen, kde nám v kiosku hlídal stůl Hrdla a spol. Příjemný večer při kytarách uplynul rychleji než voda a o půlnoci jsme se přemístili do tábora.
Mrazivé ráno nás přivítalo a krásný slunečný den započal. Na vlak jsme šli opět do Březiny, ale trochu jinou cestou. Ve 14.15 se ovšem rozhodla jet naší lokálkou asi polovina všech lidí z okolí. V Turnově jsme si konečně pořádně sedli a mohli opět mastit karban. Uteklo to, ale bylo to fajn.
Zobrazit celý popisZobrazit kratší popis
Když jsme se před nedávnem vraceli vyřízení z Rumunska, tak si každý z nás v duchu říkal, že si do Vánoc určitě dáme pokoj… Kdepak. Neuběhl ani měsíc a v pátek 31.října odpoledne už čekám ve Staré Pace na rychlík. Krásný podzimní víkend je před námi.
První den
Ve vlaku si odšpuntuju pivko a v Semilech už přistupuje přítel Bobeš. Po ráně pukem má sice na hlavě nějaké stehy, ale to ho přeci neodradí od vandru. V Liberci na nás čeká Milštejn, takže parta je pro tentokrát kompletní. Již za tmy vystupujeme v Hrádku nad Nisou a jdeme rovnou směrem kemp Kristýna. Příjemná hospůdka v zatáčce nás napojila a nakrmila. Dlouho jsme se s Bobešem neviděli, takže karban utíkal vesele a je nejvyšší čas jít spát, zítra nás čeká dlouhý pochod. Cestou k jezeru nás ještě na chvíli vcucla Restaurace Jih, kde ovšem vůbec nevíme co točili za pivko, ani jestli jsme platili :-).
Druhý den
Bivak v lese pod širáčkem, jen v trenkách ve spacáku, kdo by to začátkem listopadu čekal? Náčelník uvařil ranní čaj s rumíkem, obešli jsme si celé jezero, v hospůdce si dali jednoho vyprošťováčka a vzhůru do Německa. Je klidné a tiché sobotní ráno, kilometry nám krásně ubíhají. Nikdy mě nenapadlo, že Kristýna má jen 244 m.n.m. Tzn, že dnes půjdeme celý den do kopce – straší náčelník. Hospůdka bude asi až v Krompachu, tam si dáme obídek. Náčelník má vždycky vše dokonale naplánováno. Ale byla to pohoda, pozvolné stoupání, skalní vyhlídky kde byla vidět jen mlha, kousek od vrcholku Topfer jsme ovšem narazili na krásnou horskou chatu. Polívčička a kvasnicové pivko se velice hodili. Odpoledne se oblaka malinko roztrhala a z hřebínku, po kterém jsme kráčeli, bylo chvílemi vidět i na hrad Oybin. Náčelník si asi po pěti hodinách chůze uvědomil, že jsme vlastně v Říši a od té doby striktně vyžadoval, abychom mu říkali Vůdče. Tento vůdce nás skutečně dovedl (s menším blouděním) až do slibovaného Krompachu, kde jsme si ve 4 odpoledne KONEČNĚ dali oběd!!! Již za tmy jsme se vydali přes Dolní a Horní Světlou na Chatu Luž. Cestou jsme se ještě občerstvili ve Staré hospodě a přesně v půl deváté večer jsme otevřeli dveře naší staré známé restaurace pod vrcholem Luž. Krokoměr mi ukazoval úctyhodných 29km. Při pojídání jeleního gulášku se do mě opět dala žízeň, ale neustálý přísun Plzínek to zachránil. Ještě rumíka na odchod a o půlnoci už v lese hledáme suchý plácek.
Třetí den
Suché místečko jsme v noci pravda našli, ale všudypřítomná hustá mlha se v lese srážela na větvích stromů a díky větru na nás celou noc padaly ukrutně veliké kapky vody. Takže ráno jsme se na svých plachtách probudili jako v kaluži. Drsný chlapáky ovšem nic neodradí. Sbalili jsme batohy a šli opět na chatu, kde proběhla nedělní snídaně. Čas nás ovšem z hospůdky brzo vyhnal a přes nejvyšší vrchol Luž jsme se přehoupli do Dolního Podluží. Celý den jsme kráčeli podzimním lesem a dnes se na nás dokonce usmívalo i slunko. Vandr končí, ve vlaku se postupně setmělo a nyní nás čekají dlouhé zimní noci, které si zpříjemníme ještě letošním posledním Vánočním vandrem.
Zobrazit celý popisZobrazit kratší popis
Letošní turistická sezona vyvrcholila dlouho plánovanou expedicí do rumunských Karpat. Role náčelníka se tentokrát jako vždy ujal Milštejn a váhajícího Láďu přesvědčil tvrzením, že se jedná v podstatě o oválné kopečky, nic náročného a navíc budeme chodit „nalehko“, jelikož v základním táboře postavíme stany a odsud budeme vyrážet na jednotlivé výpravy.

1.DEN
Nedělní ráno začalo hned zprudka, jelikož jsem zaspal a ujel nám vlak. Ve Staré Pace jsme ho ovšem dohonili a výprava mohla být zahájena. V Pardubicích jsme nasedli do rychlíku Berlín – Budapešť a kilometry rychle ubíhaly. Dlouhou chvíli jsme si krátili hraním karet a návštěvami jídelního vozu. Pan Oválný ( tedy Láďa) si pochvaloval, jaká je to pohodička. Rychlý přestup v Pešti a už frčíme nočním expresem do našich vysněných hor. Noc byla hrozná. Přeplněný vlak, pár pokusů o spánek vsedě jsem vzdal a v půl třetí ráno vystupujeme ve stanici Simeria. Začínáme si uvědomovat, že vůbec nikomu a ničemu tady nerozumíme. Všichni okolo nás chroupají křupky, nebo jakési brambůrky a chodí po nádraží sem a tam. V pět ráno nastupujeme do místní lokálky, která nás za hodinu vykopne v cílové stanici…

2.DEN
Kde to jsme, co to je? Tma jako v pytli. Z vlaku jsme vystoupili přímo do metrových kopřiv, bude to tu asi divočina. Ohaba De Sub Piatra – zde začíná naše dovolená snů. Procházíme vesničkou, kde na každém dvorku štěká asi 10 psů. Domorodci jdou na pastvu každý se svou kravkou, což u nás známe už jen z černobílých filmů. Kousek nás popovezl místní dopravce, který jezdí celý den nahoru a dolů se svoji dodávkou a ptá se pocestných, jestli nechtějí za pár Lei svést. Silnička pomalu stoupá a ze tmy se začínají pomalu vynořovat hory. Láďa chválí, že Milhaus nekecal, že to jsou opravdu spíše jen kopečky. U mě se začíná projevovat spánkový deficit spojený s lehkou kocovinou. Dvě noci jsem téměř nespal a nyní usínám za chůze. Poslední podhorská osada mi zachránila život. Krátký spánek na batohu a pak fazolová polívčička a pivko na terásce před penzionem, co víc si přát, nádhera. Opouštíme poslední civilizaci a vstupujeme do národního parku RETEZAT. Horské říčky, vodopády, husté lesy a my touto nádhernou krajinou stoupáme do hor. V podvečer naše těla dorazila do osady Cabana Pietrele 1480 m.n.m.. Uprostřed ničeho najednou funguje hospůdka. Krom jednoho blázna, který vypadal jako Ježíš, tady sice nikdo není, ale paní nám prodala plechovkové pivko, které jsme si skutečně vychutnali. Našli jsme krásné tábořiště, postavili stany, udělali ohýnek Láďa byl jako v sedmém nebi, neb si připadal jako na vandrování po Kokořínsku. Uvařil si konzervu, otevřel pivko, sedl si k ohýnku, zapálil cigaretu a pak si všiml, jak zapadající slunko ozařuje okolní horské štíty. Trochu se mu z toho zamlžily brýle, ale náčelník ho uklidnil, že půjdeme jinudy. Tak šup do stanů, únava nás přemohla…

3.DEN
Probudili jsme se do dalšího slunečného dne. Se špunty v uších jsem se dokonce i trochu vyspal. Azurová obloha nechala vyniknout horským masivům v dáli. Během snídaně nám uschnuly stany, můžeme tedy vyrazit na další cestu. Pomalu opouštíme pásmo lesů a začínají kosodřeviny. Nyní už je jasné i Ladikovi, že prostě jdeme do hor. Obídek si dáváme u horského plesa, do kterého vlezl jediný náčelník, jelikož se z nás nejvíce potí. Když vylezl z vody, tak jsem si uvědomil, že našim průvodcem je ošklivá chlupatá ženská. No nic, batohy na záda, teď nás čeká stoupání do sedla Saua Retezat. V půlce kopce Láďa konečně pochopil, že tyhle hory jsou ještě vyšší než Roháče v Tatrách, ale zatnul zuby a s mírným zpožděním za námi lezl nahoru. Milštejn se snažil zlehčovat situaci tvrzením, že ten sníh je dobrej jako chladič, když si ho přiložíš na obličej, což Láďu moc neuklidňovalo. V pozdním odpoledni jsme konečně stanuli na vrcholu Retezat 2485 m.n.m. Úžasná panorámata nám byla odměnou za tvrdý výstup. Pravda, toho sněhu tu mnoho nebylo, v podstatě se držel pouze na severních svazích. Náčelník se pokusil vyprovokovat koulovanou, ale neuspěl. Hodina pokročila, než se stmí musíme sejít do Láďou vytouženého základního tábora, což je ještě pěkná štreka. Chajdu u horského jezera pod horou Bucura jsme našli už téměř za tmy. Teplá večeře nám dodala nových sil a dokonce jsme se rozdělili i s žebrajícím lišákem. Jooo, tady ještě dávají lišky dobrou noc. Po krátké poradě bylo rozhodnuto, že přespíme v boudě spolu se třemi Rumuny. Venku foukal od vody dost ledový vítr a tak se boudička hodila. S náčelníkem jsem ve spacáku ještě asi dvě hodiny probíral, jakým stylem zítra oznámíme Bedymu, že prostě základní tábor se nekoná, že jdeme s plnou bagáží dál. Během hovoru jsme si stále podávali lahvinku nějaké norské pálenky a tak ani nevím, jak jsme se nakonec dohodli.

4.DEN
Hrozná noc v boudě, kterej debil to vymyslel ? Jak nám mohlo bejt ve stanu, tady se člověk furt budil a převaloval, hrůza. Naštěstí nás probudil další krásný den, a když vylezlo sluníčko ze za kopců, tak se i příjemně oteplilo. Vydatná snídaně dodala náčelníkovi sílu, aby oznámil Láďovi, že prostě tady batohy nechat nemůžeme a musíme jít dál. Uklidnil ho ovšem tím, že dnes bude odpočinkový den, že budeme jen traverzovat pod hřebenem a odpoledne už budeme u dalšího plesa. Dobrá, jdeme na to. Dneska slunce pálilo obzvláště prudce. Cesta vedla po velkých balvanech stále výš a výš. To by jeden neřekl, jak to značení neodpovídá mapě, povídal náčelník, když ho chtěl Láďa na jednom z vrcholků zabít. Ale podle mapy jsme skutečně měli jít pod hřebínkem, to se musím náčelníka zastat. Láďa jen z posledních sil zabručel, že zabije i mě a jestli si jako myslíme, že nás v noci neslyšel, jak se na něj domlouváme, tak že se hodně pleteme. Nekonečné nadávání jsem musel vždy ukončit dávkou sušeného masa, neb to jediné na pana Oválného zabíralo. Odpoledne jsme konečně sešli k plesu Zanoaga 1997 m.n.m., což by měla být perla tohoto pohoří. Počasí se nám začalo kazit a tak se docela hodila bouda na břehu jezera. Po večeři jsme na sebe oblékli všechno, co jsme měli, sedli jsme na zápraží, vařili grog a mastili karban. Krásný večer to byl. A kdyby nám nedošla kořalka, tak tam sedíme ještě teďka.

5.DEN
V noci mi myšák snědl chleba a náčelníkovi rýži. To se stává, horší je, že jsme neprozřetelně vypili všechnu kořalku a nemáme se ráno ani čím ohřát. Ano, dnešní ráno už nebylo slunečné. Fučel vítr, byla mlha a poměrně kosa. Měníme plán a budeme scházet dolů, večer bychom mohli narazit na civilizaci. To bylo asi to nejhezčí, co Láďa za posledních pár dnů slyšel. Cesta dolů byla pozvolná a klidná. Kdyby mi nespadl stan do potoka, tak bychom mohli říct, že jsme celý Retezat přešli „suchou nohou“. K večeru jsme dorazili do podhorské osady Gura Zlata. Po delší době se panu Oválnému podařilo dobouchat do jediné místní hospody, kde nás majitel nakonec hostil až do nočních hodin. Venku začalo pršet a tak jsme s chutí přivítali možnost noclehu s teplou sprchou. Na pokoji praskalo dřevo v kachlových kamnech a nám pomalu docházelo, že expedice končí…

6.DEN
Ráno jsme batohy naházely na korbu Dacie a pan domácí nás odvezl až na nádraží. Cesta byla dobrá, jídelní vůz zapřažen, karty šustily v rukách a Láďa byl konečně zase spokojen. V Pešti na nádraží proběhla výborná večeře, v nočním expresu jsem se pohádal s náčelníkem, což je naprosto přirozený jev na konci vandru.

7.DEN
Příšerné probuzení na pardubickém nádraží v půl třetí ráno. Tady teď musíme do pěti tvrdnout, hrozný. Nádražní halu jsem dokolečka obešel asi 120x. Ráno v sedm konečně vystupujeme v Roztokách a náčelník se musí ještě několik hodin kroutit ve vlaku až do Jablonce, což mu přeju, páč byl na mě ve vlaku moc ošklivej. Láďa nám oznámil, že to bylo naposledy, co s náma jel do hor a myslel to evidentně víc než vážně. Nicméně celkové zhodnocení této akce je naprosto na jedničku. Vyšlo nám počasí, užila se sranda, ale i námaha. A tak to musí být, kdyby totiž člověk nepoznal námahu, tak si pak nedokáže vážit blbého odpočinku na batohu a krajíce chleba s paštikou. Prostě za rok jedeme zas !!!
Zobrazit celý popisZobrazit kratší popis
Na konci léta je ten nejlepší čas pro krátký vandřík. Počasí už bývá, pravda, cítit podzimem, ale nikde už nejsou davy lidí, ačkoliv jsou ještě prázdniny. Letos bylo vše hodně narychlo, neb ještě večer před odjezdem mi nohou kroutila má celoživotní láska - nemoc králů. Oznámil jsem tedy zbytku výpravy, že nikam nejedu, spolikal prášky a šel spát. Ráno jsem se probudil do pochmurného deštivého dne a to byla poslední tečka za touto výpravou. Nojo, jenže v poledne si tak říkám, čoveče Radiku, vždyť ta noha přestala bolet. Dokonce se brutálně zlepšilo počasí, po týdnu vykouklo sluníčko a já se tedy v 17 hodin sešel na Roztockém nádraží s Bedym a s Drdlem. Bylo to šťastné shledání, které bylo nutno zapít hned v Trutnově v naší oblíbené restauraci Pod lékárnou. Ujeli nám pouze 2 nebo 3 vlaky, ale tím posledním jsme konečně dorazili do Rtyně v Podkrkonoší odkud jsem naplánoval naši trasu. Stavili jsme se ještě na pivko v jakési sociální krčmě na kraji města, ale už kolem půnoci jsme leželi v nedalekém lese a pod širáčkem pozorovali hvězdy.
Ráno jsme si krásně pospali a pak pokračovali v cestě do obce Havlovice, kde místní nadšenci vybudovali pro turisty docela pěkný areál se vším vyžitím. Nás nejvíce zaujala hospoda Amerika, kde jsme dostatečně doplnili energii. Odpoledne jsme si vyšlápli na hrad Vízmburk, který byl objeven teprve v sedmdesátých letech minulého století a následně vyhrabán ze sutin. Jeho jméno je odvozeno od názvu Wiesenburg, tedy bílý hrad. Díky použití tohoto kamene je celá památka velice citlivá na působení deště, a proto zde momentálně probíhají záchranné akce, kdy je nutné celé zdivo zastřešit. Vypadá to sice příšerně, ale je to asi jediná šance, jak hrad zachránit. Provedla nás zde velice svérázná průvodkyně s tričkem Apokaliptica a s náramkem Brutal assalt. Prohlídka to byla velice vtipná :-). Desítka Krakonoš, který tato něžná žena točila v dřevěné chýši, už taková legrace nebyla, a tak jsme raději popili číši malinového moku. Naše kroky dále vedly k Devíti křížům, kde dle pověsti přišlo o život násilnou smrtí hned děvět účastníků svatební veselky, jelikož se žárlivý milenec nemohl smířit s touto skutečností. Vyřešil to tedy po svém. Má to však i svoje klady, jelikož ve vsi je údajně hospůdka pojmenovaná dle této tragické události. Hurá, už ať tam jsme. Bohužel nás čekala pouze cedulka "z provozních důvodů zavřeno". Co se dá dělat, měníme plán cesty. Scházíme dolů do Červeného Kostelce pozdravit tetu... Kdepak, na zdejším nádraží jsme počkali na Bobeše, který utekl ze stavby a vyrazil za námi na vandr. Setkání jsme zapili v restauraci Divadlo a již za svitu čelovek jsme dorazili k Brodskému rybníku. Holky, které nás tu potkali se chtěli ohromně seznamovat, ale odpálkovali jsme je pryč a šli hledat bivak do lesa, poblíž Špinky. Krásný měkký palouček, ohníček, buřtíky, lahvové pivečko a dokonce jsme si i zapěli pár písní od Bobří řeky.
Teplá noc pod širákem a opět je tu úžasné ráno, modrá obloha a dobrá nálada. Posnídali jsme poslední pivko z batohu a vyšlápli si ránem dál. Konec léta se vyznačuje tím, že se tulák dosytosti nají cestou - jablíčka, hrušky, švestky, kukuřice, lískové oříšky atd, vše bylo výborné. Nicméně řízek je řízek. Kolem poledního nás potkala příjemná hospůdka U Kapličky, kde proběhl vydatný obídek a poobědní karban. Vedle nás si přisedla celá parta četníků a Bobeše nenapadlo nic jinýho, než začít vyprávět vtipy o policajtech :-). Ale byli to tvrdí hoši, dělali, že to neslyší. Následoval hrad Červená hora a abychom navštívili celé trojhradí, vydali jsme se ještě na hrad Rýzmburk. To bylo ovšem veliké zklamání. Na zbytkách hradních zdí dal asi před 200 lety nějaký knížepán vystavět pro kolemjdoucí vyhlídkový altánek a odpočívadlo. Jak to dopadlo ? Tenkrát asi dobře, ale nyní se musíte probrat metrovými kopřivami a bodláčím, abyste našli totálně zlikvidovaný objekt, postříkaný sprejařema a vybydlený tak, že by tady nevydržel ani bezdomovec. Škoda, neumíme si vážit dědictví... Pryč odsud, čeká nás celé Babiččino údolí. Malebný kraj, plný turistů a hlavně důchodců. Bedy se konečně cítil jako mezi svými :-). U Viktorčina splavu jsme si koupili domácí a ručně dělaný vanilkový nanuk a pozorovali při tom krásky na koních. Jinak jsme se tu moc nezdržovali, zasekli jsme se až na parkovišti, kde měl chlapík v kiosku vychlazenou lahvovou Plzínku. Zajímavé cedulky na WC jsem prostě musel vyfotit. Mezi tím se odpoledne přehouplo do podvečera a nás čekalo ještě asi 5km do České Skalice. Klukům jsem už na začátku vandru slíbil, že je čeká Rozkoš, ale nějak to neklaplo. Těsně před Skalicí se zatáhlo nebe a začalo lejt. Bedy byl divnej už na zmíněném parkovišti (nedal si druhé pivko), ale teď se v něm ledy hnuly nadobro. Žaludek se mu kroutil, že by mohl předvádět břišní tance. Museli jsme tedy zakotvit v hnusné herně, kde jim odhodil asi 5kg do záchodu. Během této operace jsem vyhrál 80Kč v automatu. Domorodci nám poradili dobrou restauraci Ronox a déšť nedéšť, šli jsme tam. Dobrá kuchyně, trochu bublinatá, ale ucházející Plzínka, za barem dvě kočandy, venku stále slejvák, Bedy stále bojuje s rancem, na stole rozdaný karty. Takhle probíhal večer a postupně nám začínalo být jasné, že Rozkoš, tedy alespoň v podobě vodní nádrže, prostě nebude. Objednali jsme si dvě cimérky v podkroví této restaurace a Bobeš, utahaný ze stavby, šel rovnou chrápat. Ve 23 hodin ho následoval pan pomocný učitel Drdle a u stolu jsem tedy zbyl pouze já, Bedy a místní týpek. Bedy do sebe sázel Becherovky (prý na žaludek) a nemluvil. Naštěstí tato krčma byla tak trochu ZOO, takže mi společnost dělal mluvící papagáj, který děsně nadával, dále akvárium, ve kterém byli mini úhoři a co mě bavilo nejvíc, byl děsně zlej had v teráriu u záchoda. Furt jsem ho chodil provokovat a on se rozčiloval. Když nám personál oznámil, že se zavírá, tak už bylo jasné, že nedopadně vůbec žádná rozkoš. Místní jedinec mě ještě lákal do Nonstop báru, ale zlý Bedy mi to zakázal, že prej budu ráno nevyspalej. Tak jsem šel poslušně na pokoj, kde jsem do rána poslouchal neskutečný koncert motorové pily a bagru. Trochu jsem zabral až nad ránem, když šel Bedy ven kouřit.
Snídaně v podobě míchaných vajíček, procházka k vodě, která byla mlhou zahalena a rychlá cesta na nádraží. Ve vlaku tradičně karban a probrat plány na další akci. Už aby to bylo.
Zobrazit celý popisZobrazit kratší popis

Nebyla nalezena žádná alba.

Aktivní od

28. prosince 2009

Pohlaví

neuvedeno

Datum narození

neuvedeno

Webová adresa

neuvedeno

Mí oblíbení lidé na Rajčeti

Moji fanoušci na Rajčeti (sledují mě)

reklama