Název

Expedice Belianské a Vysoké Tatry 23.-28.9.2015

Popis

Před nedávnem jsem se kdesi dočetl, že „zakázané“ Belianské Tatry nejsou až tak nedobytné a hned se mi v hlavě začal rodit plán. Milštejn vše připravil a koncem září 2015 jsme se do těchto téměř padesát let nepřístupných hor vypravili…

1.den
Středa 23. září by mohl být den jako každý jiný, jenže my si ho udělali o poznání lepší. Již od rána se těším na večerní sraz ve Staré Pace - Na lajně, kde expedice začíná. Nočním expresem jsme se přemístili až na Slovensko a ani to nebolelo.

2.den
Tatranská Lomnice nás přivítala vycházejícím slunkem a v dáli už se z mlhy vynořovaly vrcholky Tater. Krátká snídaně a hygiena na nádraží a už pokračujeme pěšky do Belianské jeskyně, což je jedna z největších přístupných jeskyní na Slovensku. Konstantní teplota v jeskyni je celoročně 5st. Prohlídka trvala asi 80 minut a během 3km jsme měli v nohách 890 schodů. Milštejn se později přiznal, že to pro něj byl největší záhul z celých Tater. Následovala svačinka v nedaleké kolibě, kde byla obsluha o poznání hezčí, než v krčmě u Hágena :-). A nyní nás už čeká dlouhé stoupání až na chatu Plesnivec, kam jsme v podvečer statečně dorazili. Tedy pouze já, Štejn a Drdle. Zhruba hodku po nás se připlazil i zbytek výpravy ve složení B+B, tedy Bedy s Bobešem. Příjemná chata, vlastní pokojík, útulná hospůdka, bylinkový čaj a hlavně – výborná borovička !!!

3.den
Dnes je ten den „D“, tedy den, kdy chceme přejít zakázaný hřeben Belianek. Lejt začalo již v noci, ale plán je plán. Bereme tedy všechny nepromokavé hadry a jdeme potichu nahoru. Nahoru tam, kde krom deště nebylo vidět ani na krok. Prošli jsme Skalní vrata a pokračovali dál na hřebínek, který se začal rýsovat zhruba v 1900 m.n.m. Krom deště a mlhy se přidal ještě silný vítr a rada starších rozhodla, že to dál nemá cenu. Při návratu na chatu si pan Oválný při pádu poranil celé své staré tělo, ale u karet mu to večer nijak zvlášť nevadilo. Na chatu jsme dorazili totálně durch. Bahno ze sebe jsme smyli za chatou u výtoku z vodní minielektrárny. Ačkoliv nás příroda totálně vypekla, tak jsme si zbytek odpoledne a celý večer užili ve vší parádě. Být v tomhle nečasu na horské chatě, popíjet čajíček s borovičkou, hrát karty…, to všechno má taky něco do sebe. Pouze pan Oválný měl lehký konflikt s italskými turisty, když po návratu na chatu zjistil, že jeden z nich nosí jeho papuče. Láďa ovšem není žádnej blbec a tak měl během chvíle opět svoje sandále na svých nohou. Na otázku jak to těm taliánům řekl, mi odvětil toto: Naprosto jednoduše, povídám jim "davaj pantofel, nou erár...".

4.den
Nedá se nic dělat, Belianky si necháme v záloze na někdy příště. Hned ráno nás opouští pan Drdle, páč fotbal je mu přednější než slibované kočičky, které už dneska určitě musejí dorazit. Zbytek party se přesouvá dolů ke Kolibě, odkud nás po vydatném obídku odváží autobus do Starého Smokovce. Zubatka nás ještě popovezla na Hrebienok a dál už musíme po svých. Sice stále prší, ale již se to začíná trhat. Na Zámkovského chatu (1500 m.n.m) přicházíme těsně před soumrakem a hned první dojem nás velice zklamal. Před horskou chatou jsou skluzavky a prolejzačky pro haranty, jak někde u Mc.Donalda. Vevnitř totálně narváno a naše lože jest půda, na které se krčí asi 50 mokrejch těl. Nicméně se časem situace zlepšila. Horká polievočka, pivko a nějaká ta borovička nám vrátili energii do žil, až z toho pan Milštejn usnul. Obsluhující maník mi nenápadně naznačil, abychom ho někam schovali: Prepačtě, mohol byste odklidit toho spícího chalana, něje dobré, když je takto zalomený v jadelně… Chvíli na to vtrhla na chatu horská služba, hledající dvě ženy, které se nevrátili z tůry. Venku stále leje, fučí vítr a začíná mrznout. Nejvyšší čas jít spát.

5.den
Asi nejhezčí den této expedice právě začíná. Ráno jsme vstali hned mezi prvními, jelikož útěk z té vydejchané a vlhké půdy bylo vítězství samo o sobě. Po krátké snídani již stoupáme krásným údolím na Teryho chatu (2015m). Před polednem jsme konečně dorazili na tento mezivrchol a v totálně narvané chatě si dali alespoň rychlé občerstvení. Venku je kolem nuly, ale děsnej vítr. Bedy s Bobešem to vzdávají a vracejí se zpět. S Milštejnem se pokusíme přejít Priečné sedlo, ale moc tomu nevěříme. O kousek výš už začíná být všude led a naše výbava na to není připravena. Vylezli jsme asi do 2200m a dáváme si zaslouženou odměnu v podobě mandlovice z Moravy. V tu chvíli kolem nás prochází záchranná četa horské služby. Bohužel už nesou pouze dvě zabalená těla. Kousek od nás ty ženy zmrzly. Až doma jsem se dočetl, že je našli sedět na chodníku pod Pričným sedlem. Zemřely na podchlazení. Tohle byla asi poslední tečka za naším výstupem nahoru. Člověk musí vždy vědět, kdy je nejvyšší čas to otočit. Na Teryho chatu přiletěl vrtulník a těla si musel zavěsit na lano pod sebe, jelikož mu počasí nedovolilo přistát. Smutná podívaná. Cestou dolů se udělalo nádherné počasí, modrá obloha, utišil se vítr a nafotili jsme ty nejhezčí obrázky. Do koliby ve Smokovci jsme dorazili až za tmy. Kluci tady na nás již čekali. Ve 21h jsme nasedli do vlaku a tento příběh pomalu končí.

6.den.
Již od Pardubic se s Bedym posmíváme Bobínoj a Milanoj, jelikož my si v Pace přestoupíme na vláček do Roztok, ale je čeká výluka a zbytek cesty stráví v autobuse, hahaaa. Jenže na kluky čekal aspoň ten bus… Náš vlak ve svátek nejezdí vůbec. K tomu všemu má Lenka zavřenej kiosek a nám nezbývá, než jít domů pěšky. Ale cesta to byla krásná, trošku frišno, ale vycházející sluníčko nás doprovodilo až domů, kam jsme se připotáceli asi v půl osmé ráno.
Bylo to fajné, fajné a pekné…

Kategorie a štítky

Nastavení