Název

Krkonoše běžky/pěšky 28.-29.1.2017

Popis

Letošní zimní expedice započala v Jakušicích, kde jsme v sobotu 28.ledna vystoupili z vlaku, stejně jako dalších asi 300 nadšenců. Drtivá většina národa se naštěstí vrhla na tratě směrem do Jizerských hor, pouze naše výprava se vydala k Harrachovu, abychom po 1km začali stoupat na hřeben Krkonoš. Čeká nás asi hodně srandy, jelikož pan Oválný již ve vlaku spočítal, že na běžkách nestál rovných 26 let. Počasí zatím nic moc, -10st, mlha a ledový vítr. Až v 1000 m.n.m. jsme konečně vylezli nad inverzi a teplota začala prudce stoupat. Nádherně modrá obloha, téměř kýčovité výhledy a stále brblající Bedy – to jsou tři konstanty, které nás budou doprovázet celý víkend. Nic, vůbec NIC se nezměnilo, běžky jsou stejně debilní jako tenkrát, hudroval si pod omrzlým knírem nejstarší účastník zájezdu. Spolu se západem slunce jsem dorazil na Voseckou boudu a rozhodl se před chatou počkat na kamarády, kteří v půlce cesty sundali lyže a rozhodli se jít pěšky. Zatím, co jsem se kochal bílým mořem pod sebou, ze kterého se vynořoval jako maják pouze vrchol Ještědu, připlazil se i Bobeš s Bedym a jedním dechem mi oznámili definitivní konec své běžkařské kariery. Pan Oválný ještě dodal: „čekal jsem, že budu mít zlomený lyže, hůlky, nohy, ruce…, ale já mám zlomený sebevědomí“. Nezaměnitelné halekání vedoucího zájezdu nás přivítalo na Vosecké boudě. Milštejn prostě trpí syndromem, že kdykoliv jedeme do hor, tak na něj alkohol působí vzrůstající rychlostí, přímo úměrnou se vzrůstající nadmořskou výškou. Když nás konečně všechny objal a ohubičkoval, tak jsme se šli ubytovat. Stará a poctivá horská chata, bez přístupové silnice a bez zavedené elektriky, prostě nádhera. Kouzelné přítmí restaurace, kde jsou, vzhledem k poloze chaty, velice příznivé ceny a milý personál nám dokonce zajistil i plzínku. Výborný gulášek, jako zákusek tláča, k tomu pár pivek a karban, prostě vznikla taková pohoda, že i Bedy přestal nadávat (na chvilku). Svět vypadal už téměř dokonale, když v tom se vedle u stolu objevily tři osoby opačného pohlaví. A co čert nechtěl, ty slečinky si normálně popíjely NAŠI PLZEŇ... První to zblýsknul rozevlátý Milštejn a to by nebyl on, aby si k nim hned nepřisedl a nezačal jim to vysvětlovat. Po chvilce se jedna dáma zvedla a přišla nám oznámit, abychom si odvedli dotyčného pána, že je doslova ruší. Evidentně se jednalo o genderově vyvážené feministky, které si s nevyžádanou návštěvou jistě poradí i bez nás, že. No, moc se jim to nedařilo, páč Milan do nich hučel ještě asi půl hodiny, aniž by si všiml, že oni se s ním vůbec nebaví. Pak si přisedl opět k nám, 7x se Bobeše zeptal, jestli s náma pojede v březnu na Fatru, a pak usnul. Ach ty hory :-).
Hned po snídani jsme se vydali pěšky na Labskou louku, k prameni Labe, na Sněžné jámy a přes Svinské kameny zpět na Voseckou. U Sněných jam povídám Oválňákoj, že by aspoň mohl uznat, že to stálo za to, že ten pohled dolů je uchvacující. Hmmm, díra, odpověděl… S ním už to jiné nebude :-). Teploměr před chatou na sluníčku ukazoval téměř 20st., takhle krásnou neděli jsme nezažili hodně dlouho. Po obědě následoval 9km dlouhý sjezd podél Mumlavy až do Harrachova, během kterého se Bedymu málem splnilo přání, že si něco zlomí. Málokterému běžkaři se stane, že mu ruku přejede cyklista. Síly jsme doplnili v bufetu na autobusáku a pak už jsme pokračovali busem a vlakem do Tanvaldu. Zde se od výpravy odpojil Milan s Kubou a nás vcucla nádražní krčma. Až na smradlavé párky, které si mimochodem dal k večeři Bedy (tomu klukoj se prostě nedaří), to bylo fajn posezení. V Semilech jsme se rozloučili s Bobešem a do Staré Paky Na Lajnu mě doprovázel už jen zhrzený běžkař. Poslední vlak znamená i konec této povedené expedice. Při odchodu z Lajny jsme si nezapomněli koupit ještě lahváče na cestu, ovšem běžky, tak ty jsme v hospodě zapomněli. Takhle my to s tím sportem máme…

Kategorie a štítky

Nastavení