Název

Zimní putování po Lužických horách 19.-21-2-2016

Popis

Posledních pár let jezdíme s Milštejnem na zimní běžkařskou expedici. Termín akce je nutné vybrat dosti s předstihem, hlavně díky chatám, na kterých musíme zamluvit nocleh. Letos se k nám přidalo i pár kamarádů, včetně pana Oválného, což nikdo nečekal, jelikož nevlastní běžky ani nic podobného. Zima je ovšem opět ve znamení bahna, takže jsme nakonec vyrazili na pěší túru. Já málem nejel vůbec, pančto mě skolila choroba zákeřná a ještě ve čtvrtek se mnou lomcovala horečka. Při představě, že kluci vandrují sami, se v mém těle probudila nepopsatelná síla a v pátek odpoledne jsem již popíjel pivko v Roztokách na nádraží. V Semilech přistoupil Bobeš a v nádražní krčmě v Liberci čekal zbytek party pod vedením náčelníka Milštejna. Do Rynoltic jsme dorazili již za tmy a bylo mi zakázáno jít do hospůdky, že prej až v Polesí, kde máme u Budulínka zamluvené spaní. Já je varoval… Pivo se tam pít nedalo a jídlo…, no dejme tomu, ale žádná hitparáda. Naštěstí existuje vynález jako je RUM a ten nám celý večer hezky zpříjemnil.
Budíček byl v sedm ráno a na snídani jsme přišli už se zabaleným batohem. Venku vycházelo sluníčko a dělal se krásný zimní den. Vůdcova autorita dostala další citelnou ránu. Krom toho, že včera selhal při výběru hospody a odmítl můj návrh, že se napojíme již v Rynolticích, tak dnes ráno přišel na snídani s kocovinou, že se o ni mohl i opřít, a to by si vůdce dovolit neměl. Hned po snídani, které se Milštejn ani nedotknul, jsme vylezli na Havrana, což je skalní vyhlídka nad vesnicí. Zde nám velitel představil svůj plán dnešní cesty. Na prvních třech km jsem se s ním shodnul, ale pak jsem (podle velitele) začal kazit morálku mužstva a ještě více snižovat vůdcovu, už tak dost mizernou, autoritu. Povídám: „já nikoho nenutím, ale přes Německo nejdu, tam chce jít jen vůdce. Navrhuju trasu přes Krompach, kde je hospoda“. Překvapivě se ke mně přidali všichni a nakonec i degradovaný Milštejn. Cesta to byla pěkná, vyšlápli jsme si na Loupežnický vrch a v Petrovicích jsme si v poledne dali Boršč a pivko. Pravda, kyselej Budvar za 49Kč nás ve vesnický knajpě malinko překvapil, ale lepší než nic. Pod vrcholem Sokol jsme se rozdělili na dvě party. Já, bejvalej vůdce Milštejn a Bobeš jsme si vylezli na Sokola, kde jsou zbytky hrádku. Tou dobou se nám už značně kazilo počasí, fučel vítr a začalo sněžit. V půvabné hospůdce Na vyhlídce v Krompachu na nás už čekal zbytek kamarádů a malinko jsme se tu zasekli. Výborná Plzínka, dobrá kuchyně a venku vánice. No, komu by se tam chtělo? Již ve tmě jsme se vydali nejkratší cestou na Chatu Luž, což byl cílový bod dnešní cesty. Po vydatné večeři jsme se šli střídat do sprchy s tím, že pak zapijeme poctivě ušlápnutých 27km. Půlka party ovšem usnula na pokoji a tak jsme večer zakončili pouze s panem Oválným a s Milštejnem. Při popíjení Spišské borovičky jsme zavzpomínali na Tatry a kolem půlnoci jsme opustili lokál, ve kterém už nebyla ani noha, což se nám na této chatě stalo prvně. Nebylo to však jediné prvenství tohoto večera, neb o hodinku déle nám u karet usnul nezničitelný Oválňák, kterého uchlastat v podstatě nejde, ale povedlo se.
Celou noc chumelilo, ale ráno do toho začalo silně pršet, škoda. Posnídali jsme jako bohatýři a v deset, když polevil déšť, jsme vyrazili do Jedlové na vlak. Úmorná 10km dlouhá cesta mokrým sněhem, vodou a následně bahnem zakončila tento vandr… Ještě pár pivek po nádražích, karban ve vlaku a postupně se rozcházíme vstříc pondělní realitě. S Bedym jsme si to ještě krapet protáhli v Pace Na lajně, ale nedá se nic dělat, jednou ten návrat přijít musí. Takže sláva dalším výletům, jaro je (doufám) za dveřmi :-).

Kategorie a štítky

Nastavení